....MODŘÍ - ANDĚLÉ...

KATASTROFA NA DOLE NELSON

(3. ledna 1934)

Katastrofa na hlubinné dole Nelson v Oseku u Duchcova v severočeském hnědouhelném revíru byla jednou z nejtragičtějších událostí meziválečného období. Náhlá smrt 142 horníků a dodatečně 2 dalších obětí při zmáhacích pracích otřásla vědomím všech společenských vrstev bez rozdílu sociální, národnostní či politické příslušnosti. Jejím důsledkem bylo zjištění vážných nedostatků při dodržování bezpečnosti důlních provozů, při zajištění pracovních podmínek i při provádění účinné kontroly. Nelsonská tragedie se proto stala podnětem kritických úvah, které vedly k změnám zákonných opatření a k zvýšení ochrany pracujících v hornictví.

ÚLOŽNÍ POMĚRY

Důl Nelson byl založen roku 1876 anglickým podnikatelem Williamem Refeenem v blízkosti oseckého hřbitova, v těsném sousedství trasy duchcovsko-podmokelské trati, jen několik set metrů od nádraží v Oseku. Pojmenování dostal reminiscencí na legendárního britského admirála napoleonských dob a byl původně nazván "Nelson Colliery" (uhelný důl Nelson). Nálezná jáma, později zvaná Starou jamou (Nelson I), roku 1897 vyhořela a nebyla už obnovena. Podvojný důl Nelson III - těžní a vodotěžní jáma - byl hlouben počínaje rokem 1885. Po roce 1895 jámy koupila Mostecká společnosti pro těžbu uhlí. Postupně pak otevřela další jámy IV-IX, které plnily funkci jam těžních nebo větrních. V jejím majetku zůstal důl Nelson až do znárodnění roku 1945. Před katastrofou dobývací prostor dolu Nelson měl od východu na západ délku 3.480 m (vzdušnou čarou) a šířku od jihu k východu 1.400 m. K němu přičleněný revír Salesius měl délku od severozápadu k jihovýchodu 1.100 m a šířku 750 m. Tento prostor byl před rokem 1934 členěn na několik samostatných revírů: revír tzv. Staré jámy, revír Pomocné jámy, revír II, k němuž na severní straně přiléhal Hřbitovní revír, Jižní revír (v té době už mimo provoz), revír V, Úpadní revír, revír VI, revír Severní vrch a revíry Salesius I a II (původně součást dolu Alexandr v Hrdlovce). V podzemí dolu Nelson bylo už před rokem 1934 vyraženo kolem 80 km chodeb. V sousedství dolu Nelson byla postupně otevřena řada dalších dolů. Na západní straně to byl důl Marie (patřil Duchcovskému uhelnému spolku), na jižním směru důl Alexandr (později President Gottwald), na východě a severovýchodě důl Bihl s připojenou jamou Viktorin (vesměs v majetku Mostecké uhelné společnosti). Dobývací prostor dolu Nelson byl na jihozápadní hranici proti dolu Alexandr ohraničen výraznou tektonickou poruchou (která snižovala mocnost uhelné sloje dobývané dolem Alexandr o 6 m), na protilehlé straně tvořil hranici ochranný pilíř města Oseka. Východní hranici směrem k dolu Viktorin tvořilo vyklínění sloje, západní hranici pak stařiny dolu Pokrok (Fortschritt). Úložní poměry na dole Nelson byly složité. Sloj byla rozdělena tzv. hlavním proplástkem na dvě části: na hlavní sloj s poměrně pravidelnou a stálou mocností od 8 do 10 m a na svrchní sloj s kolísající mocností. V revíru Salesius bylo kromě hlavního proplástku vyvinuto ještě několik dalších jílových poloh. Hlavní sloj směrem od východu k západu upadala do hloubky asi 170 m až k Úpadnímu revíru, odtud stoupala k demarkačnímu poklesu směrem na severozápad. Největší hloubka sloje dosáhla 350 m, kde místy měla její mocnost 14-15 m. Uhlí nejlepší jakosti bylo dobýváno v Úpadním revíru, v V. revíru a v revíru Salesius, kde mocnost sloje neklesala pod 8 m. Nadloží sloje tvořily terciérní pískovce, podloží sestávalo z jílovitých vrstev různých mocností. V hloubce asi 10 m pod slojí byla vyvinuta vodonosná písčitá vrstva o mocnosti 5-10 cm, která byla uložena na 3 cm silné vrstvě slínu. Důlní podmínky nebyly tedy zvláště příznivé. V revíru Salesius byla sloj uložena dokonce pod úhlem 38° a její mocnost se směrem severozápadním snižovala. V oblasti jámy Nelson VIII vykazovala už jen 4 m a byla prostoupena mocnými proplástky. Uhlí ve svrchní sloji bylo velmi křehké, a pro vysoké náklady se proto již před r. 1934 nevyplácelo ji dobývat. Provozní situaci komplikovala okolnost, že kromě revíru Salesius se díla všech nelsonských revírů nacházela buď mezi již vyrubanými částmi sloje, tedy mezi stařinami, nebo v jejich bezprostřední blízkosti. Dobývalo se vlastně už jen v ohradních pilířích, které byly zeslabeny důlními chodbami. Na tyto pilíře působily značné tlaky, a proto byly částečně rozdrceny, s trhlinkami, které prostupovaly uhlím mezi chodbami a stařinami a umožňovaly průnik metanu, hlavního zdroje nebezpečí exploze. Zvláště komplikované tlakové poměry byly v V., v Úpadním a v VI. revíru. Podmínky na dole Nelson nebyly ovšem v tomto směru výjimkou. Byl to známý problém řady starých severočeských hnědouhelných dolů s dlouhotrvající těžbou.

PROVOZNÍ SITUACE

Ve dnech před katastrofou bylo na dole Nelson v provozu 7 jam. Kromě IV. jámy měly těžní věže železné konstrukce (jediná dřevěná věž byla na jámě VI) a byly vybaveny železnou výstrojí. Jejich profil byl kruhový, těžní a vodní jáma Nelsonu III o průměru 3,5 m byly vyzděny. Ostatní jámy měly průměr od 1,5 do 3,1 m, čtyřmetrový průměr měla jáma IV. Jejich hloubka byla dána úložnou hloubkou a provozními podmínkami. Těžní jáma dolu Nelson byla vyhloubena do 226,6 m, její vodní jáma do 238,3 m, jáma IV do 236,4, jáma VI do 73,5 m, jáma VII do 146 m, jáma VIII do 117,6 m a jáma IX 69,1 m. Jáma v tzv. Pomocném revíru (poblíže jámy VII) byla přibližujícím se porubem poškozena a po zaplavení náraziště spodní vodou byla už před rokem 1933 na povrchu zazděna. Starý důl Nelson byl v té době už mnoho let zasypán a chodby do něho ústící byly též zaplaveny. V době před katastrofou byl hlavní těžní jamou Nelson III, ostatní jámy sloužily jako větrní. Úložním poměrům byla uzpůsobena dobývací metoda. Jako na většině hlubinných dolů v severočeském revíru, kde byly dobývány mocné hnědouhelné sloje a kde byl nedostatek zakládkového materiálu, bylo i na dole Nelson hlavní způsobem komorování na zával přesto, že při něm vznikaly značné ztráty uhlí (více než 50 %). V jednotlivých revírech dolu Nelson byly kromě komorování užity podle povahy sloje i další metody, a to etážování ve 3-4 plástech, případně dobývání ve dvou plástech, a to s plavenou zakládkou. Staré, už nepoužívané důlní chodby se zakládaly hlušinou. Převážně užívanou dobývací metodou bylo však komorování na zával. Výška komor se podle mocnosti sloje nebo mocnosti plástů pohybovala od 5 do 7 m, s plošnou výměrou od 60 do 100 m2. Komory se razily v průměrné vzdálenosti 40 m mezi sebou. Postup prací byl jednoduchý a riskantní. Uhelný pilíř se oddělil na třech stranách záseky, aby se na zbývající straně odstřelil a zavalil. Poté se sestřelilo uhlí zbylé na stropě, částečně se přistřelily pilíře a římsy a pak se celá komora zavalila. Nakonec se ústí komory zazdilo, vymezil se ochranný pilíř a otevřela se další komora. Pro práce na dole Nelson měl mimořádný význam systém větrání. Vzhledem k rozsahu důlního pole a dobývacím metodám byla zřízena tři samostatná větrní oddělení: první pro V., Úpadní a VI. revír, druhé pro revír Staré jámy a třetí pro revír Salesius. Do prvního a druhého oddělení byl veden úvodní větrní proud z těžní a vodní jámy dolu Nelson III. Jeden větrní proud směřoval od těchto jam západním směrem a odvětrával V., Úpadní a VI. revír až k výdušné jámě VI, druhý větrní proud byl od těžní jámy veden východním směrem přes revír Staré jámy k větrní jámě VII. Z něho odbočoval samostatný dílčí větrní proud před revírem Staré jámy a směřoval chodbou horní lanovky k výdušné jámě VI. Tento dílčí proud se spojoval se západním proudem teprve po odvětrání VI. revíru. Revír Salesius měl vlastní větrní systém. Úvodní větry byly vedeny jamou VIII důlními chodbami až na nejspodnější směrnou chodbu, odkud vycházely k výdušné jámě IX. Provozně byl ovšem revír Salesius napojen na ostatní nelsonská důlní pole. Závadou bylo nedostatečné oddělení větrního proudu revíru Salesius od nelsonských revírů potřebným množstvím větrních dveří. Pokud se týče provozních podmínek, situaci komplikovala okolnost, že dolu Nelson hrozilo nebezpečí průvalu teplických termálních pramenů. Proto se při důlních pracích musila věnovat stálá pozornost poruše, která tvořila demarkaci a procházela dobývacím prostorem. Postup dobývání byl proto v její blízkosti každé čtvrtletí předmětem kontroly komise složené ze zástupců revírního báňského úřadu v Mostě, teplických lázní, místních úřadů a Mostecké uhelné společnosti. Vlastní těžba ze všech pěti revírů dolu Nelson se soustředila k jediné těžní jámě, označené jako Nelson III, ostatních pět jam bylo výdušných a jedna vodní (v sousedství těžní jámy). Dopravní trasy byly tedy značně dlouhé, což si vyžadovalo komplikovanou dopravu. Do roku 1930 se v dole prováděla doprava vozíky a důlní lanovkou. V intencích intenzifikačních opatření, jejichž účelem bylo zrychlit dopravu při úspoře pracovních sil, byla v revíru Salesius zavedena otevřená plechová koryta, nátřasné žlaby a kryté plechové žlaby. Toto opatření - odmítané tehdejším závodním inženýrem Františkem Vokáčem jako málo produktivní pro časté poruchy a ucpávání žlabů - bylo ředitelstvím Mostecké uhelné společnosti kategoricky prosazeno. Dopravní proces byl komplikovaný zejména z revíru Salesius. Z nátřasných žlabů uhlí padalo do uzavřených plechových žlabů, z nichž se vypouštělo do vozíků a jimi se po směrných chodbách odváželo k místu zvanému "devětašedesátka". Zde se výklopníkem sypalo do hlavního vedení plechových krytých žlabů o průměru 60 cm, asi 170 cm dlouhých, se sklonem asi 38°. Z nich se uhlí vypouštělo do dopravních vozíků a odtud se elektrickou lokomotivou dopravovalo ke svážné, po ní pak k lanovce a lanovkou konečně k těžní jámě Nelson III. Celkem tedy na této trase bylo uhlí sedmkrát překládáno. Při tomto způsobu se ovšem vyvinovalo značné množství uhelného prachu, který byl větrním proudem unášen a usazoval se ve větrních chodbách. Kromě revíru Salesius se prach nejvíce vyvinoval v V. revíru, značně v místech, kde se vozíky plnily z nátřasných žlabů. Při volbě tohoto dopravního systému spolupůsobily komplikované úložní poměry. Sloj měla, jak už bylo uvedeno, značný úklon, zvláště v revíru Salesius. Jáma VIII měla ke sloji hloubku 117,6 m, zatímco těžní jáma III 226,6 m. Pracovní podmínky byly značně ztížené nejen ze zmíněných provozních důvodů, ale i pro vysoké teploty, které v některých částech dolu dosahovaly 32°C, v revíru Salesius až 38°C. Mnohem horší byla však mimořádná prašnost. Přispíval k ní petrografický vývoj uhelné sloje a stupeň jejího prouhelnění. Nelsonské uhlí bylo totiž při své vysoké kvalitě velmi křehké a téměř čtvrtina jeho vytěženého množství tvořila malou zrnitost, což přispívalo k vývinu uhelného prachu. Z uvedených fakt tedy vyplývá, že důl Nelson měl značně ztížené provozní podmínky, a dostával se proto do nepříznivé finanční výrobní relace i vůči ostatním důlním podnikům Mostecké uhelné společnosti. Tato situace vedla ke snaze o racionalizaci, především mechanizací dopravy. Jak se však záhy ukázalo, byla méně efektivní než doprava ruční, která za daných podmínek byla lacinější a spolehlivější.

BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ

Prudký rozvoj uhelného hornictví zejména od 60. let 19. století nejen u nás, ale i v řadě dalších zemí evropského i amerického kontinentu (jako důsledek intenzívního průběhu průmyslové revoluce) přinesl množství nových problémů nejen ve sféře provozně technické, ale i v oblasti bezpečnosti práce. Signálem byl stoupající počet katastrof především v uhelných dolech, zaviněných většinou důlními požáry či explozí černouhelného prachu. V našich zemích vedly roku 1893 k vyhlášení celoříšského zákonného opatření o povinném absolvování vysokoškolského montánního studia vedoucích báňských úředníků státních i soukromých důlních podniků (tzv. zákon o závodních) a k ustanovení řady bezpečnostních vyhlášek. Teprve hrozivé katastrofy s otřesnými čísly obětí však vedly k účinnějším snahám o bezpečnost v důlních provozech a o zvýšení kontroly nad dodržováním bezpečnostních opatření. Obecná bezpečnostní opatření s platností pro naše země byla ovšem obsažena už ve všeobecném horním zákoně z roku 1854. V §§ 170 a 171 nařizoval k zajistění bezpečnosti dolů a osob, zejména ochranou před požárem, provádět účinné větrání, v §§ 220 a 221 stanovil dozorčí povinnosti báňských úřadů a kontrolu nad dodržováním báňských předpisů. K nim byla již v roce 1853 a dále v roce 1872 vydána řada prováděcích předpisů. Kromě nich bylo publikováno několik vyhlášek o zábraně výbuchu explozivních plynů a černouhelného prachu. Mezi ně patřily například dvě vyhlášky báňského hejtmanství ve Vídni z roku 1895 a 1897, vyhláška báňského hejtmanství v Praze z roku 1904 o ochraně proti důlním požárům, směrnice o prostředcích proti samovznícení uhlí a výbuchům uhelného prachu, zejména v ostravsko-karvinském revíru, a několik dalších vyhlášek báňského hejtmanství v Brně z let 1925, 1926 a 1932. K nim přistupovala rozhodnutí řady revírních báňských úřadů v jednotlivých případech. Většina těchto bezpečnostních opatření se ovšem týkala černouhelných dolů, kde výskyt výbušných plynů a explozívnost uhelného prachu byly potvrzeny sérií tragických dokladů. Zato poměrně málo bylo bezpečnostních směrnic věnovaných speciálně výskytu těchto problémů v hnědouhelných hlubinných dolech. Z nich přímý dosah měl jen obecný předpis báňského hejtmanství v Praze z roku 1893 a další z let 1902 a 1910. Zásadní význam měla vyhláška téhož báňského úřadu z roku 1912, věnovaná výlučně hnědouhelným dolům v oblasti revírních báňských úřadů Teplice, Most, Chomutov, Loket a Sokolov. Jejím účelem (zejména §§ 35 a 36) bylo zajištění účinné ochrany proti požárům a výbuchům uhelného prachu v severočeských hnědouhelných dolech, dobývajících sloje silně náchylné k samovznícení. Stanovila povinnost zneškodňování uhelného prachu jeho skrápěním, zřízení samostatných větrních oddělení pro snížení rozsahu výbuchu, a tedy i proti rozšíření požáru, a další opatření v tomto směru. Na důlní podmínky dolu Nelson se tedy vztahovala řada bezpečnostních směrnic vydaných báňským úřadem v Mostě. Nebezpečí vzniku důlního požáru a případně exploze uhelného prachu tu trvale existovalo. I v něm se totiž již vyskytlo několik důlních požárů, byť zatím ani v jediném případě nedošlo k výbuchu uhelného prachu. Bezpečnostní směrnice revírního báňského úřadu v Mostě pro závodní správu dolu Nelson se datovaly po důlním požáru v něm roku 1931. Bylo to nařízení z 26.2.1932 o zdvojnásobení počtu hlídačů ohňů v dole vzhledem k náchylnosti uhlí z jeho sloje k samovznícení, s příkazem nepřetržitého odstraňování uhelného prachu a zákazem kouření po celém dole. Doplňovalo předchozí směrnici téhož revírního báňského úřadu z 21.1.1930 o povinnosti účinného skrápění uhelného prachu, zmáhání ohňů a zápar neustálým prodlužováním rozvodu vodního potrubí až k porubům a chodbovým předkům, a nařízení o utěsnění žlabů pro dopravu uhlí. Na základě tohoto výnosu revírního báňského úřadu v Mostě z února 1932 závodní správa dolu Nelson (závodní ing. Št. Beisser) vydala s datem 21.3.1933 tištěnou "Instrukci k zamezení a zdolání požárů na dole Nelson", v níž určila řadu bezpečnostních opatření při důlním provozu. V předpisu výslovně stanovila povinnost nahromaděný uhelný prach kropit a odstraňovat, hlavní chodby s náchylností k usazování prachu udržovat vlhké, místa záparů s možností vzniku ohně pečlivě hlídat a likvidovat postřikem, případně postavením nové hráze. Tolik závodní předpis. Vyšetřování po katastrofě však ukázalo, že možnosti dodržovat toto opatření byly úsporným systémem samotné závodní správy dolu Nelson omezeny. Ve smyslu zákonných bezpečnostních opatření měla být pečlivě střežena především místa možných záparů. Jejich četný výskyt na dole Nelson nebyl výjimkou. Na řadě míst v severočeském revíru, kde byly mocné hnědouhelné sloje dobývány komorováním na zával, vznikaly - jak už bylo řečeno - značné ztráty na uhlí, které byly na dolech zárodkem záparů a ohňů. Téměř na každém dole bylo velké množství požářišť, která byla uzavřena hrázemi. Na dole Nelson bylo před katastrofou na 30 takových uzávěr. V severočeských dolech bývala však i ohniště, která nebylo možné trvale uzavřít. Vznik požárů byl totiž proces probíhající podle běžných zákonitostí. V dole uhlí oxidovalo vzdušným kyslíkem, přičemž se boky chodeb i uhelných pilířů tlaky rozrušovaly a v nich se kontrakcí uhlí tvořily trhliny. Oxidací se vyvíjelo značné teplo a tak vznikalo nebezpečí záparu. Možnost vzniku záparů uhlí byla na dole Nelson a na sousedním dole Alexandr zvláště akutní, neboť - jak bylo pozdějšími pokusy doloženo - hranice teploty pro samovznícení uhlí byla již mezi 140° a 145° C. Nebezpečí spočívalo v tom, že v každém ne zcela uhašeném požářišti ve stařinách probíhal i destilační proces, při němž se tvořily výbušné požární zplodiny. Pokud bylo požářiště zavaleno rychlým zřícením nadloží nebo rozdrceným mezipatrovým pilířem, byly výbušné zplodiny vytlačeny do případných nevyhaslých požářišť a - pokud byl dostatečný přístup vzduchu - mohl nastat výbuch. Takový výbuch skutečně vznikl na dole Nelson roku 1913 v Jižním revíru a v roce 1914 i v Úpadním revíru, kde plamen vyšlehl z požářiště do délky asi 250 m. Výbuch požárních zplodin ve většině případů podnítil také explozi uhelného prachu. Proto báňské předpisy věnovaly tolik pozornosti povinnostem zvlhčování boků důlních chodeb s výskytem uhelného prachu. Na dole Nelson bylo trvalé nebezpečí samovznícení uhlí, neboť zejména v revíru Salesius byly četné pukliny, které se táhly přes celou sloj. Takové byly tedy okolnosti, které ovlivňovaly provozní podmínky na dole Nelson v podstatě po celou dobu dobývání jeho zásob. Za desetiletí těžby tohoto dolu nenastala ovšem mimořádná situace, kterou by nebylo možné zvládnout. I v kritických momentech několika požárů nebyly ztráty na životech. Tato skutečnost, která do jisté míry oslabovala ostražitost závodní správy dolu Nelson, měla se na samém začátku roku 1934 tragicky změnit.

EXPLOZE

Za soumraku středečního dne 3. ledna 1934 nastal těsně před 16:45 hodinou na dole Nelson III u Oseka mohutný výbuch. Detonace byla slyšet v širokém okolí a záchvěvy půdy byly zaznamenány v Oseku, Duchcově, v Hrdlovce a na dalších místech. Plameny vyšlehly do výše několika desítek metrů a utvořily ohnivý sloup, na jehož konci byla viditelná koule. Na několik sekund jimi bylo ozářeno celé okolí. Plameny s kouřem vyšlehly i z větrné jámy VII. Také z jam VI a IX začaly postupně vystupovat sloupy hustého černavého dýmu jako důsledek požáru vzniklého v dole na mnoha místech. Dým obsahoval vločky sazí se značným množstvím dehtových kapek jako následek nedokonalého spalování a nedostatku kyslíku. Při této suché destilaci uhlí se tvořilo množství vyšších uhlovodíků a kysličníku uhelnatého. V okamžiku exploze byla na dole Nelson v podzemí plná odpolední směna - 142 horníků. Při výbuchu většina z nich ihned zahynula, zbytek zemřel na pracovištích nebo v jejich blízkosti krátce poté. Jen málo jednotlivců a několik skupin mužů bylo nalezeno mrtvých na místech, kam se chtěli uchýlit před ohněm nebo před mračny prachu, např. v revíru Salesius. Neunikli však daleko pro překážky nahromaděné výbuchem a pro usmrcující účinky nedýchatelného ovzduší, zbaveného kyslíku a prosyceného požárními plyny a prachem. Tato tragédie v podzemí dolu Nelson trvala jen několik minut. Z osazenstva se ze Starého revíru výdušnou jamou VII zachránili - a to jen zvláštní náhodou - jen čtyři horníci. Následkem exploze a následujícího podtlaku ovzduší v dole se právě tato jáma stala asi na jednu hodinu jamou vtažnou a proud čerstvého větru umožnil únik těchto několika mužů. Dva další jejich druzi pro slabost zahynuli při výstupu pod posledními žebříky. Explozí byl postižen důl Nelson v celém dobývacím prostoru o ploše téměř 5 km2. Účinky zachvátily skoro 30 km chodeb. Až na úsek Staré jámy, části revíru Salesius a jiné menší výjimky byla zničena všechna díla a zařízení v dole.Síla výbuchu byla dodatečně vyčtena na 229.664 kg výbušniny. Exploze trvala jen asi 0,1 sekundy. Její rychlost na výjezdním patře těžní jámy dolu Nelson III byla asi 655 m/s, tedy přesáhla hranici rychlosti zvuku. Pravděpodobně byla však větší, snad až 878 m/s, na nárazišti dokonce ještě vyšší. Na vodní jámě dolu Nelson III byla rychlost tlakové vlny o něco nižší než na těžní jámě, ale i tak dosáhla kolem 400 m/s. Ničivá údernost exploze byla zesílena skutečností, že prudké tlakové vlny poškozující chodby i požární hráze otevíraly dříve uzavřená ohniště a tak byl umožněn vznik dalších požárů. Směs požárních zplodin a uhelného prachu se pak stala zdrojem dalších výbuchů. Tato situace nastala na dole Nelson i potom, kdy během prvních dvou dnů po hlavní explozi nastala zejména dne 5. ledna 1934 další série dílčích explozí v kratších intervalech po sobě následujících. Jejich příčinou byl přísun čerstvých větrů po obnovení činnosti ventilátorů, které se v okamžiku výbuchu vinou poruchy elektrického vedení zastavily. Po hlavní explozi 3. ledna 1934 byl v dole z větší části absorbován vzdušný kyslík (až na výjimku Staré jámy a snad i revíru Salesius II). Ovzduší bylo v té době nehořlavé, neboť obsahovalo asi 6 % CO2, 2-3 % CO, menší množství metanu a vyšších uhlovodíků a asi 90 % dusíku. Jakmile však byl ventilací k provaleným ohňům přiveden vzduch, docházelo opět k recidivě. Pokud koncentrace požárních zplodin dostoupila hodnot 5-6 %, následovaly další exploze. Jediným řešením bylo uzavření ohlubní jam dolu Nelson, aby byla docílena izolace od vzdušného kyslíku a tak zamezena tvorba explozivní směsi. Pokusy o uzavření dílčích úseků v dole se totiž ukázaly neúčinné a navíc při dalších explozích došlo k několika zraněním. Ve dnech 5. a 6. ledna 1934 bylo proto postupně provedeno uzavření všech jam. Důl Nelson se na dlouhou dobu stal masovým hrobem téměř půl druhého sta obětí. Uzavírce dolu Nelson ovšem předcházely usilovné záchranné práce, i když záhy bylo zřejmé, že naděje na přežití lidí v dole je nepatrná. V prvních hodinách po havárii totiž vycházely ze všech výdušných jam dolu Nelson větry obsahující vodní páry promísené kouřem. Záchranné práce mohly začít jedině na vtažné větrní jámě VIII. První záchranné čety, vybavené záchrannými přístroji typu Dräger 1924, které sjely krátce po explozi v 17:10 a v 17:32 hodin, se však musily vrátit pro přemíru kouře, tedy pro neviditelnost. První den 3. ledna 1934 bylo učiněno celkem 7 pokusů sjet do revíru Salesius a byli vyneseni první mrtví. Příčinou jejich smrti byla otrava kysličníkem uhelnatým. I další záchranné pokusy pokračovaly zatím jen touto jamou i v následujících dnech. Po půlnoci ze 3. na 4. ledna sjely i čety elektrikářů, aby se pokusily obnovit přerušené elektrické vedení. Pro hrozící nebezpečí nových výbuchů musily však být jámy VIII a IX v revíru Salesius na ohlubních již dne 4. ledna 1934 v 15 hodin uzavřeny. Zpočátku nebylo možné pro záchranné práce užít těžní a vodní jámy dolu Nelson III pro značné demolice po explozi, obdobně ani jámy IV a VI, které byly zataraseny řadou překážek. V prvních hodinách po havárii proto probíhaly zmáhací práce a pokusy učinit je sjízdné, což se v časných ranních hodinách 4. ledna 1934 podařilo na vodní jámě dolu Nelson III. Jeho těžní jáma, výbuchem nejvíc poškozená, však zůstala i nadále nepřístupná. Vodní jamou byli tedy od ranních hodin druhého dne vyváženi další zahynulí havíři. Po zmíněných detonacích během 5. ledna a po zjištění, že záchranné čety nemohou proniknout do důlních chodeb pro četné překážky způsobené hlavní explozí i následnými výbuchy, bylo zřejmé, že v dole nemohl už zůstat nikdo naživu. Revírní báňský úřad v Mostě na návrh odborné vyšetřující komise, ustavené krátce po katastrofě ministerstvem veřejných prací, dal proto souhlas k zastavení záchranných prací a k uzavření všech jam na ohlubních. Dne 5. ledna 1934 byl zazděním požární hráze uzavřen přístup do spojovací chodby mezi jamou VIII a IX, poté byly povrchovými uzávěry zavřeny obě jámy dolu Nelson III a konečně jámy IV a VII. V dopoledních hodinách 6. ledna byla uzavřena i poslední jáma VI. Úplná uzavírka dolu Nelson byla tedy tohoto dne v 10:18 hodin. Průběh záchranných a zmáhacích prací byl sledován a komentován vším českým i německým tiskem, s odezvou v celém státě. Vždyť po obětech zůstalo 128 vdov a 266 sirotků. Výnos veřejné peněžní sbírky, zahájené ihned po katastrofě, jim ovšem ztrátu živitele nahradit nemohl. Pohřeb prvních 13 obětí na oseckém hřbitově 8. ledna 1934 se proto stal smuteční manifestací všeho československého hornictva.

NÁSLEDKY EXPLOZE

Škody způsobené explozí 3. ledna 1934 byly tak rozsáhlé, že provoz na dole Nelson mohl být obnoven až roku 1941. Značně poškozené byly povrchové objekty obou jam dolu Nelson III, především těžní jáma. Její šachetní objekt byl výbuchem zcela zdemolován, důlní klec vyhozena až po lanovnici, železné konstrukce zohýbány a zpřeráženy, vstup do jámy byl troskami zcela zasypán. Železný most vedoucí k třídírně byl stržen a na třídírně, na správní budově, v koupelně a v zámečnické dílně bylo způsobeno mnoho škod. Vodní jáma asi 60 m vzdálená od těžní jámy dolu Nelson III, užívaná pro sjezd mužstva, měla též těžní klec zaklíněnu v lanovnici. Střecha šachetního objektu byla nadzdvižena a zčásti stržena. Na ostatních jamách byly škody značně menší. Na větrní jámě IV byla poškozena jen střecha, na jámě VII v strojovně ventilátoru bylo poškozeno en několik okenních tabulek, šachetní objekty jam VI, VIII a IX byly poškození uchráněny. Důlní prostory byly naopak explozí postiženy natolik, že hlavní zmáhací práce trvaly nepřetržitě až do roku 1938 a teprve postupně byl zjišťován rozsah škod. Exploze prolétla totiž jako vichřice celým dolem a smetla všechny překážky, které jí stály v cestě. Byla provázena vysokou teplotou, při níž došlo k otevřeným ohňům. Po otvírce dolu Nelson byly na některých místech zjištěny stopy po velkých ohních. Trosky z provalených hrází, větrních dveří, výdřevy, kolejnic, výlomy z rozvalených uhelných pilířů, demolice strojního zařízení a dopravních prostředků, poškozených a zpřeházených, způsobily místy závaly a zátarasy k naprosté neprůchodnosti

. Desítky dokumentárních snímků pořízených během zmáhacích prací dokládají důsledky ničivé síly exploze. Následky havárie nemohly snad být doloženy drastičtěji než ohledacími protokoly už prvních obětí, které byly při úvodních záchranných a zmáhacích pracích z důlních prostor vyproštěny. Byly konstatovány četné zlomeniny, rozdrcení lebečních kostí, deformace kloubů i částí těl, místy i jejich roztrhání, četná zranění s vnitřním krvácením i s výrony krve z uší a z úst, roztržení srdečního svalu a promáčknutí hrudníku, popáleniny druhého a třetího stupně až po zuhelnatění, otrava kysličníkem uhelnatým, tedy udušení a další smrtelná zranění. Čtení pitevních nálezů a prohlídka fotodokumentárních záběrů obětí na místech, kde zahynuly, bude trvale patřit k otřesným momentům revokujícím poslední chvíle jejich života. Mnozí ze zahynulých musili na své poslední spočinutí ve hřbitovní půdě čekat skoro pět let. K původním obětem přibyly záhy ještě dvě další. Při otvírce revíru Salesius dne 28. 6. 1934 nahromaděné plyny vyrazily zděný uzávěr nad ohlubní a usmrtily další dva dělníky. Počet zahynulých se tak zvýšil na 144 osob. Hlavní důsledky a oběti nelsonské katastrofy byly tedy již během prvních dnů známy. Byť byla vyslovena řada domněnek, hlavní příčina zatím zůstávala nejasná, stejně jako místo vzniku exploze. Musila však být zjištěna, aby bylo možné se nejen uvarovat obdobného důlního neštěstí, ale také stanovit míru odpovědnosti a viny. To bylo účelem rozsáhlého odborného i soudního vyšetřování.