MODŘÍ ANDĚLÉ 1
Tato povídka usiluje o postižení smyslu a významu povolání, které se nazývá báňské záchranářství. Usiluje, chcete-li, o popis duše tohoto povolání. Měla by být poctou všem báňským záchranářům, protože výsledky činnosti těchto mužů jsou vždy dílem širokého kolektivu.
Ale všichni stateční příslušníci tohoto povolání jmenováni být nemohou. A tak byl ze stovek a tisíců neznámých havířských osudů, v nichž se odráží historie ostravsko-karvinského báňského záchranářství ve druhé polovině 20. století, vybrán jenom nepatrný zlomek lidských příběhů.
Stalo se tak k poctě 103 statečných dobrovolníků a profesionálů,
kteří v boji za záchranu ohrožených havířů v podzemí a v různých akcích položili vlastní životy .
Vážení přátelé,toto co zde čtete je v podstatě rukopis,tak mějte prosím trpělivost,když budete muset chvíli čekat na další doplnění.Berte to prosím jako něco na pokračování.........
Středa 21.12.198..
Pár písknutí budíku a je tady zase ráno..Takové to ráno,kdy se člověku nechce vstávat a nejraději by zastavil čas
.Ale bohužel to nejde,tak ještě jedno,dvě protáhnutí a jsem vzhůru.No vzhůru zrovna ne,to snad až po ranní kávě,ale jsem schopen vklouznout do zaběhnutého ritualu vstávání.,který bych ,kdyby to šlo také klidně oželel.
Bolavou hlavou,ve které klepe nejméně sto kováříčku,se honí vzpomínky a ,tak trochu neučesané dojmy z včerejšího dne.To jsem tomu zase dal na frak.Musím,ale připustit,že až zase ,tak špatné to nebylo.Z neviné chuti na kolu, kterou mimochodem miluji, se stalo něco co už jsem pod kontrolou moc neměl.
Trošku jsme s klukama zapařili a cecha za dvě kila jen pro mě,
bože,kdyby mi přestala bolet ta palice,ještě pět minut pět sladoučkých minut v teplé posteli.Ale to nejde ,chvilku zavřít oči a jsem na nejlepší cestě jak zaspat.
„Co si pán přeje k snídani?“ptá se moje žena,
kouká do stropu jako by se tam odehrávalo něco co může vidět jen ona svým vnitřnim zrakem,čímž mi dává najevo,že to ještě zdaleka nemám spočítané.Jak ji znám,tak si tu akci načasuje na odpoledne až příjdu z práce.Za ty roky co jsme spolu již na to došla že v tomhle stavu a po ránu se se mnou nedomluví ani náš pes.
Tak trochu ji závidím,že až vypadnu z baráku,že si může ještě dáchnout a nemusí do té tmy venku.
Ale co?Já bych zase nekmital v tom marasu po obchodech.To by člověk nevěřil jakou spotřebu za týden má taková čtyřčlenná rodina se psem.
To snad jen ruský zájezd dokáže sežrat víc.
Kde je do pátku?A sobota je opět pracovní.Proboha,kam to všechno uhlí jde?
Už mně to pomalu přestává bavit a nejen mně.Když to není sobota,tak to je neděle, všichni hurá na šichtu.Pořád dokola,jak u blbejch.Člověk by snad na prstech spočítal,kolik volna má za rok.Nakonec je problem vybrat i tu pitomou dovolenou.To se to těm papalášům v kanclech dobře kecá.Odsedí si šichtu za dvě kila, vykouří si svá cigárka ,vypijí kýbl kafé a ti šikovnější si stihnou i zapíchat.
Chtěl bych je slyšet,kdyby museli fárat.Začínají mě ti naši soudruzi pěkně srát s tou svojí uvědomělostí.
V kuchyni syčí plynový vařič,to mamka nevydržela trucování a vaří kafé,možná dostanu i snídani.
Je půl páté.Vstávám.
„Snídani máš na stole“
No jo už jdu,přes koupelku a záchod jdu do kuchyně.Můj první pohled patří oknu.Venku je hluboká tma.Sem tam ulici prozáří světlomety projíždějících aut a zase tma.Rtut teploměru se třepe někde u osmnácti stupnů,ale těch dolních.No paráda a já starý vůl, včera nevytáhl z auta baterii.Komu by se také chtělo?Večer a dvou promilich,skákat kolem auta.
Ted udělám radost manželce,pojedu do práce autobusem.Stejně pořad remcá,že kdyby to šlo,tak tím autem budu jezdit i na záchod.
Jako bych byl jediný kdo autem jezdí do práce.
Dopíjím kafe a s posledním douškem se oblékám.Klíče mám,venku je zima, ještě rukavice,tašku a jde se.
Pusu dnes nedostanu,Venku na chodníku zůstávám stát,je nějak podezřele hladko a nerad bych sebou šlehl na chodník.Váhám.Mám ?Nemám?Na parkoviště zaváté sněhem to mám nějakých dvacet metrů.A je rozhodnuto.Kvílení startéru nějaké ubohé,týrané Škodovky to vyřešilo za mně.Ne,ne,bylo by to zbytečné.Jak nemá zájem Škodovka, tak bych se jen blamoval.S mojí baterkou by se mi nerozsvítily ani kontrolky.
„máš to marné hochu zamkni tu popelnici a šlapej hezky jako já.“
Na to, že ted by se našel nějaký dobrák,který by mně roztahl zapomínam,tak rychle jak mě to napadlo.
Zvedám si límec a dýchám do rukavic abych tam měl trochu tepla než je natáhnu.Mráz zalézá za nehty .Přede mnou kráčí pár stínů.Poslední doháním .Je to Pavel Dvořák náš kolejový dispečer.
„Ahoj Pavelku“.
„Ahoj“zazní mrzutá odpověd.
Když míjíme pouliční lampu,tak si všímám jak se nám všem od úst valí obláčky vydechovaného vzduchu.Připomíná mi to ty obláčky kreslených komiksů.,chtěl bych ted číst naše myšlenky,které by se tam objevovaly a které by studený vítr hned umazával.
Pavel se zastavuje,aby si mohl zapálit Spartu.Dává se konečně do řeči.A samozřejmě mě chce hned po ránu nasrat.
„Ty Milane,řekni mně ,kdy si ráčíte vytáhnout tu sádru od sloje B14 a doufám,že si k vuli tomu nepříjdete půjčit lokomotivu“?
Aha ,tak tady našeho Pavlíčka bolí zoubek.O lokotku mu jde,je mi to jasné .Včera jsme měli pujčenou mašinku a urvali jsme nárazník.Samozřejmě nikomu jsme nic neřekli a s tichou duší ji vrátili do remíze.Přece si nevyrobíme průšvih.No ulehčovat Ti to nebudu.
Tak mu nahlas odpovídám,“na sádru se zeptej našeho starého.“
Jinak, starý, to je Velitel závodní bánské záchranné stanice.
„Ten ji objednával,co se sereš do mně ?Já to mám na háku,a kolik tam toho vlastně je?“
„Třicet kočárků,a koukejte s tím něco dělat!Už mě serete.Plno materialu pro záchranáře,přednostně se to nacpe do dolu pak to všude zavazí,moji kluci to přetahují z místa na místo,jako kočka kotata,vždyt přece oni nemají co dělat, než posluhovat pánům záchranářům,kteří si uráči občas sfárat aby měli nárok na mýdlo.Jste parta buzen stojíte za hovno.“
Kdyby si nemusel odchrchlat cigaretu,tak by to bylo určite na déle.Ale i tak to byla nejdelší řeč,jakou jsem od něj kdy slyšel.A to už se známe nějaký pátek,a nechtěl bych se topit v bazeně toho co jsme za ty roky spolu vypili.
Jenom se neposer,děláš hury bury a přitom jsi rád že nás máš.Pomyslím si.Ono holt na našeho Pavlíčka se musí a hlavně takhle po ránu ,kdy je ještě v hlubokém útlumu a sere ho celý svět.
Taky bych ted byl raději v posteli s nějakou kočkou,než se hašteřit na kluzkém chodniku,s nasraným mašinářem,který to přes slavnou partaj dotahl na blbého dispečera.Ted mi tu bude vyskakovat.
No co?Takový je život.Však já už něco vymyslím.
Sníh vrže pod botami,hezky do rytmu.Vesele a zvučně,ještě by si člověk mohl myslet ,že kráčí na ples a ne na šichtu.
Autobusy Místní dopravy,jeden za druhým tiše přistávají u chodníků.Při každém zasyčení dveří mně ovane teplý vydýchaný vzduch.Každý jako bumbrlíček spolkne svoje lidi a s blikajícím blinkrem mizí do tmy.Jen trocha smradu ze spálené nafty sděluje opozdilcům,že to mohou zabalit.
Na zemi přibývá nedopalků a na panensky bíle ploše se objevují první skvrny tohoto dne.Nad hlavami se kouř mísí s vydechovaným vzduchem.A já netečně čumím na něčí zarostlý zátylek ozdobený červenýma ušima a velkým jebákem na krku.“Že ho to nebolí.“pomyslím si ,a cítím nutkání mu ho zmáčknout.
Do prdele, kde ten autobus je?
Skoro všichni už odjeli.Zůstali zde ti co jedou na hlavní závod.
No konečně,je tady.Had havířů mne vtáhl do vozu.Spolu s Pavlem chytáme poslední místa k sezení,hned za řídičem.Máme štěstí,že ti před námi si našli místo dál.Ani se jim nedivím,je tady průvan jak na starém hradě.Ti za námi ti už takové štěstí mít nebudou.Hezky si postojí a budou podřimovat jak kůn u hospody.
Najdu si to svoje a zavírám oči,každá minutka je dobrá.Příjemné teplíčko a pohled na podřimující,co nastoupili dříve ,působí že mi ani nevadí občasné pokašlávání a pleskání karet někde vzadu k tomu brumlání motoru a upadám do příjemné letargie.
Prudší přibrždění,za roztancovanou Ladou mne vytrhuje z dřímoty.
Pavel suše konstatuje,“kokote,drž si o jednu kurvu mín a kup si zimní gumy.“
Dýchám na sklo abych se zorientoval,kde vlastně už jsme.
Ještě dvě zatáčky a už ji vidím.
Nenáviděnou,proklínanou děvku ale i milovanou,třeba v den výplaty.Šachta naše živitelka,jako klenot svítí do zafujaných polí.
Světla železniční vlečky svítí jako přistávací dráha.Tento dojem silně potrhují modré semafory.
Vysoko nad zemí na skypové věži svítí rubínová hvězda.
Pro pár pitomců ,symbol ůspěchu socialismu,pro mě to je kontrolka našich výplat.Když svítí,tak prašulky budou a někdy i za mín práce.
Poslední zabočení na obrovské parkoviště,kde zrovna ted je víc neodklízených hromad sněhu než aut a zelený neon,nám sděluje ,že nás vítá,důl Československý pionýr a je připraven do svých utrob nasát ty stovky lidí vystupujících z různých autobusů.
.......předložít „ píchačku „ důležitému dědkovi s proklatě nízko až někde pod pupkem zavěšenou pistolí a jsme v teplém vestibulu
.Čerstvou červenou barvou na nás křičí plakát na kterém se určitě vyřádila Helenka z propagace,nikdo jiný to být nemohl.Jedině ona je na červenou těžce zatížena.Však dobře ví proč,vyučená tkadlena ve Slezanu, šefkou propagace,dobrá kariera,za pomoci magické červené knížky se u nás můžete stát i presidentem.A nikdo se nad tím nepozastaví
.Plakát nám radostně oznamuje,že dvacátého třetího jsme opět zváni na pracovní směnu.Doufám,že letos to je poslední.
Ještě prohodit píchačku snímačem,odstát si malou frontu u výtahu a jedeme.
Výtah narvaný k prasknutí se těžce rozjíždí,smrad vlhkých oděvů,kožených bund,kresolu a něčeho nedefinovatelného,ale typického snad pro každou šachtu nás doprovází vzhůru.
Zastavujeme v každém podlaží.V této části obrovské správní budovy jsou šatny a koupelny pro stovky horníků.
Stanice bánské záchranné služby je v poslední pátém podlaží.Zde se také nachází lampovna,a jsou zde koupelny techniků.
A tak to má být,lůza dole a bohové nahoře.
Od výdejny lamp se po spojovacím mostě dostanete přímo ke chřtánu šachty.Dnes tam bude pěkně profukovat,to kalorfrigy už neutáhnou.
Čtvrté patro,poslední lide vystupují a jsem sám.Namačknu pětku,poslední lehké zhoupnutí a přistávám v pětce.
Naproti výtahu přes širokou špinavou chodbu,polepenou stovkami potrhaných hnusných plakátů a nějakých pseudo nástěnek v prosvícených a prosklenýcch skřínkách,přes jejichž špinavá skla je stejně hovno vidět,které spíš slouži k tomu,že si za ně fárající havíři schovávají vajgly aby si mohli hned po vyfárání „poléčit pajšl“,jsou okopané otlučené dveře.Na nich je vyvedený nápis“Průvodce záchranných čet-ZBZS.Přes nedoléhající špinavé dveře proniká až na chodbu kraval.Je to ta správná směsice hlasů,kde mluví,každý s každým aniž by se navzájem poslouchali.Naučeným zafixovaným pohybem po nakopnuti do spodku dveří se současným stiskem kliky se dostávám dovnitř.
Okamžitě jsem zatažen do sporu,o tom jaký pohon je lepší do sněhu,předek nebo zadek? Ladik a Olda ,první ma novou Škodovku a Olin má stodvacetosmičku Fiata.Na svého „kočkolapa“ je patřičně hrdý.
Oba jsou z noční směny,špinaví jak svině ,ve fáračkách čekají na předání směny.
Z mojí party tady ještě nikdo není,
ale právě se prokopl Karel,prvního maníka mám už tady.
„Počkejte kluci sundám si aspon bundu a kurva nelepte se na mně ,ještě jsem se neprobral a už mám vypadat jak prase.“špinavci jedni zasraní.“baba doma pak řve,kdo to má pořád prát,tisíckrát jsem ji řekl že robím na šachtě a ne v cukrárně,ale vše marné“
„Máš jít hned ke starému“hlásí mně četař z noční směny.
No moc vesele se netváří,i pod vrstvami černé špíny je vidět,že toho má už taky po stařečkovu mez.
„nevíš co chce ten kokotihlav?“ptám se a konečně si zapaluji svoji první cigaretu.
„dej mi taky jednu lepší“loudí po mně četař Mildku.
Nabízím kolem,je to zadara,tak berou všichni i nekuřáci.V místnosti je hned jako v udírně.
Teda já vydržím ledacos,ale tady by mohla testovat armáda plynové masky.
Starý sedí naproti přes tu hnusnou chodbu hned vedle výtahu.Kancelář sdílí s požárnim důlním technikem a když nechá pootevřené dveře,tak mu neunikne ani myš.Má nás hezky pod palcem.
Zvoní telefon.
„Milane ber to to bude asi starej“upozorňuje mně Ladik.Je zajimavé,že jak zvoní jiný než-li červený havarijní telefon,tak se nemá nikdo k tomu aby zvedl sluchátko,oni se toho starého bojí jako čert kříže.
Zvedám sluchátko,je to jasné starý se domáhá mojí maličkosti a zve mně na audienci.
„Jo měls pravdu je to on, mám tam naklusat a to hned.Jenom at se neposere jdu tam“Oznamuji. A padám.
„Nenechej si navalit nějakou hnusárnu křičí Karel,abych ho ještě slyšel.
„dal sis načas ogare,to je dost ,že ideš,už jsem Tě chtěl nechat vyvolat rozhlasem“
Takto mě stary vítá snad po každé,jinak to snad ani neumí.Občas si to vylepší.že místo rozhlasu chce poslat telegram.Vše má jen jeden účel.Zlapit podřízeného,zdupat a povýšit.
Osobně ho mám na háku,a lety spolupráce se mezi námi už vytvořilo jakési pouto. Není to špatný chlap,taky si už přeskákal ledaco.
„Tak poslůchaj ogare,kolik máš eště dovolené?“Dí inženýr Marek,
„osum dní šéfe“odpovídám
„Fajn,tož si vybereš mezi svátkama pět dní hej“
Takto mi můj bůh oznamuje své rozhodnutí,aniž by ho zajímalo co si o tom myslím já.
„Pořád Ti říkám abys mně tady nevyhuloval!Kdo ty vaše smrady má čuchat?Nebo snad neumíš číst?“A prstem ukazuje někam za svá záda a tam na zdi má cedulku s nápise.IQ kuřáka je 40 MOJE IQ JE 140 proto prosím zde nekuřte!
NECHCI MÍT VAŠE IQ.Pokud toto nechápete,tak vám to řeknu jinak TADY JSEM ŠÉFEM JÁ A KDO MI TU BUDE VYHULOVAT JDE DOMŮ BEZ PREMIÍ.!!!
Jdu k pootevřenému oknu a skoro půlana vyhazuji do studené tmy.
„tak a ted se vrátíme k robotě,už víš ,že Josef se svými manuelos nebyl na svém pracovišti,ale byli odvoláni ,byli v aci musel se surně dokončit průzkum v jedenácté sloii ,infraanalyzator tam objevil stopy CO,tak je tam nahnali.Naštěstí to bylo chybné hlášení.Takže vy naklušete na Pepovo a doděláte to tam at se to už konečně pohne,bude se mi klidněji spát až to tam bude uzavřené,však víš sám o co de?Doufám,že to nebudeme dále rozebírat,vím máš svoje pracoviště ale tam nás čas tak netlačí a nerad bych se chodil zpovídat na Bánský úřad ,kdyby se něco posralo.Jasné?“
„Jo“
„dál ,klukům řekni,že je hotové rozdělení na svátky a příští týden,nechci aby za mnou chodili a vymýšleli si změny,nic už přepisovat nebudu,jedině nemoc a smrt je může omluvit.Pokud jim něco nebude pasovat at si to počenžují mezi sebou nic proti tomu nemám,ale ne tak,že tu bude někdo dělat za někoho a bude tu třeba tři šichty v kuse,aby to nebylo jak vloni,že dělal Birkáš šestnáctku a pak mu volal „plaskoč,že je napraný a Karel tu seděl až do Nového roku,tak nato at zapomenou!A čím dřív tím líp.Taky jsem napsal rozdělovník nástupu do pohotovosti na první kvartál,tady žádné změny NEEXISTUJÍ jenom přeze mne,šapito?No a to je,tak asi všecko,kdybych si vzpomněl tak Ti vzkážu a ty si můžeš jít dohulit ten svůj smrad možná,že ho venku nájdeš.“
Konečně náš genius končí svůj projev.
„Dobrý šéfe,když všecko,tak všecko,já teda jdu.“
Nebylo to zase ,tak zlé,to už jsem tu zažil jiné litanie,a přežil jsem to.Asi zapomněl chlapec a nebo nám začíná stárnout?No co nebudeme mu říkat starej,ale stařík
„.Každá změna je osvěžením všedních dnů,“jak rád říká náš pan vedoucí,kdÿž prohazuje chlapy z čety do čety,aby si,jak říká“moc nezvykli“
Nejde mi to hlavy cítím,že má něco za lubem.Málo kdy se mu stává,že když mně má u sebe aby si mě nevychutnal,to není jeho styl.A moje průsery k tomu jen nahrávají.
To on jen číhá na příležitost,kdy již nejsem ve střehu a ta nastala právě ted.
„Momentíček,miláčku právě jsem si ne něco vzpomněl“
„do pr.naposledy mi řekl miláčku a ja byl půl roku bez odměn,tak to bude asi vážné.“
„Ogare,ještě maličkost“,syčí ten úlisný had.
„Jestli vás a tím rozumím tu tvoji četu,Tobě bych asi nevykal to bys musel být jiný frajer.zase chytne někdo u předčasného výjezdu z dolu ,tak budu muset být moc zlý ,opravdu beze srandy,moc zlý..Já se na staré roky nenechám věčně za Vás dupat,a nehodlám chodit do práce s řídkou stolicí jenom proto,že dělám velitela,takovým ocasům.A Ty jdeš dom bez peněz.Zapiš si to za uši a vyřid to laskavě i svým kompaněros!Jasné“
Hold musím mu připrdolit,tak mu říkám“jasně Staniku a jsem rád,že jsi se nás určitě zastal,jak Tě znám Ty jsi dobrý šéf a my Tě jenom sereme ,všecko dám do ažuru a bude to pikobelo.“
Vidím,jak se to ve Stanikovi vaří,jestli to myslím vážně a nebo si snad ze šefika dělám prdel.Můj „upřímný“ pohled ho asi přesvědčil,tak mě gestem hodným krále propouští ze svých služeb.Ven vypadnu jako kulový blesk.Co kdyby ho zase něco napadlo?
Naproti je už moje četa v plné sestavě a jsou zvědaví proč jsem tam byl tak dlouho“.
Svoji zvědavost daly najevo v otázce,“co Ti chtěl ten pičibub?“
„Nic nového,je to kokot a už začíná blbnout“
Hledám knihu rozdělení a v ni moje jméno.Už to mám.To jsem si mohl myslet,napsal mně na Silvestra a ještě na odpolední,kurva loni na Vánoce,ted zase toto.Vždyt jsem to říkal, je to kokot a s velkým K.
Ostatní listují v knize příkazu a hledají svoje rozdělení.
Karel zase v knize nástupů do pohotovostní služby.Už si stihl zjistit,že do týdení pohotovosti jde první týden v unoru a pod mým velením.Vypadá spokojeně rád chodí se mnou.Proč ne?
Nejsem žádná buzna,dobře umím uvařit a to se tam cení,kluky nehoním nějakýma rozcvičkama a podobnýma chujovinama.
Kulečníček,kartičky,Proč ne?když bude klid tak to nemusí být špatná služba.ještě se musím podívat jestli nám tam stařík nenasadil nějakou veš.Ale asi to bude O:K:jinak by Karlík už prskal.
Koukám na ty svoje šlahounky a uvažuji, co nás spojuje dohromady?
Každý jsme nějak jebnutý,ale dohromady super parta se kterou bych se nebal žádné šlamastiky.
Asi to budou ty podělané prachy,ale ty až na prvním místě.Musí tady být i něco jiného.Vždyt ta naše práce se jen za peníze asi ani dělat nedá.
Deně strkat hlavu do tlamy tygra a ještě ho tahat za ocas,to by jsme museli být,jak říká Menšík „už pěkně prdnutí“.
Asi to jsou ty momenty.Odkázaní jeden na druhého,své životy v cizích rukách,bez možnosti ovlivnit cizí rozhodnutí,naprostá důvěra,ve schopnosti kamaráda
.V tomto složení pracujeme již několik let a prožili jsme si už teda dost a řeknu Vám,že to bylo kolikrát ,tak těsné,že jste cítili jak smrti smrdí z huby.Proto mě ,tak čílí když,starý začne dělat rošády mezi lidmi v četách.
Ohně na dole Armáda,na 1 máji,zápary,otřesy pohoří,i pár výbuchů a to nemluvím o zásazích na povrchu,těch bylo něurekom.
Asi nejvíce mi k srdci přirostl Karel.
Taky jsme spolu opravdoví kamarádi,vime o sobě i to,že když si na to chceme vzpomenout sami,tak musí byt zhasnuto.
Je to slovakomadar,a jeho temperament tomu odpovídá,je to dříč ,nebojí se žádné práce byt je kolikrát taková,že jsem viděl jiné chlapy,jak se kantli a nebo blili ,jak aminy..prípadně byli posraní až za ušima.
Jenom chlapec nesmí moc přemýšlet,v ten moment je na obzoru průser jak mraky.Rád, se samozřejmostí jen jemu vlastní,dokáže porušit snad všechny bezpečnostní předpisy jaké znáte.
Dále je zde Petr Opalka,-chlap jako hora,stodevadesát na výšku a metrák poctivých svalů a pevných kostí,jeho svalům také vděčím za to že tady ještě jsem,ale o tom snad někdy jindy.Ale je fantasticky ukecaný,říkáme mu proto Plaskoč.
Ladik Chmelík ,to je kliďas, fachman na všechno,hlavně na to co má čtyři kola a umí opravit všechno od mixeru až třeba po vrtulník.Ale veliký milovník „obrázkového piva“tak on říka Radegastu.V pohotovostech ho proto musíme dost hlídat.
Potom je tu ještě náš Tonda zvaný „Fuego“věčný puberták,majitel R patnáctky,rychlá kola a veselá děvčata,to je jeho vášen.Vzpomínán si ,jak jsme jednou ve slabší chvílce zkončili v Ostravě někde v bordelu a Toncek rozhazoval prachy a vyřvával.“Kurvy točte se, já jsem váš táta.“
Nedávno se opět oženil a pokud vím ,tak ho ta nová začíná hezky brát u pusinky.I když ted to zrovna ,tak nevypadá.
Právě vede hlavní slovo.
„To Vám pánové byla kočka,to jste neviděli,no herečka,štíhlá dlouhé vlasy,no řeknu Vám byla to náramná škoda,že jsem jel akorát do práce.Tak jsem ji svezl aspon do Ostravy.Co bych neudělal pro něco tak šikovného,když ji ujel autobus.
„A co kozy,jake měla“?Vyzvídá Petr.
„No lajdáky ,že by mohla kojit z mosta vodniky,jak má tvoja stará, tak to určitě neměla,ale ,jak to odhaduju ,tak to byly dobré troječky.Zítra máme rande,doufam ,že dojde, taky aby se něco nevysralo tady.Však víš,jak posledně ,starý něco vymyslí a sbohem kozičky.“
Rozhodl jsem se že jim to utnu,protože jak se to zvrhne tímto směrem,tak je do dolu nedostanu ani heverem.Baby,pivo a fotbal nebo hokej,tak jsou schopni kecat a kecat.
Kdyby se u nás dělalo,tak jak se kecá,tak by jsme byli už asi v komunizmu,zatím, co ted, se musíme bát
aby nás ti“neštastní kapitalisté“neutloukli obaly od svého zboží.
Kouknu na hodinky,půl pryč,nic naplat musím to rozprášit,nebo,jak sem vleze starý a neuvidí nás ve fáračkách,tak bude řvát ,že mu bude vidět slepé střevo.
„Konec řečí mylordi a hupky dupky,víte jak se to říká,“místo ranní dupačky natáhni si fáračky“tak jdeme na to,a hledte sebou hodit.
Sám odcházím první aby viděli,že to myslím vážně.Moje šatna je ve třetím patře.Vítá mě pach sto roků nemytých hajzlů,nepraných onucí a mýdla s šeříkem,které všichni fárající pravidelně fasují a co je snad jediné co se obměňuje.Jinak fáračky,košile a gumovky slouží až do skutečného rozpadnuti .O ručnícich ani nemluvím,někteří chlapi je mají už takové,že se suchý ručník dá opřít o stěnu a ani se nepohne,to je síla.
Ten všechen smrad vytváří takové aroma a tmosferu,že sem trefim i po slepačku.
Sem ,tam okolo proběhne nahý chlap z noční směny,koupelnou se nese pokřikování a nadávání,Ted zrovna někdo volá na nějakého Frantu,jestli pujdou na jedno točené.
„Zdař Bůh“zdravím se se svým dlouholetým sousedem.
Má po noční směně a voda na něm stojí v kapičkách a mísí se s potem na čele.Je tady docela teplíčko,až nezdravě.
„Já bych ty koupelářské kurvy nechal zavřít,jsou to buzerantští hajzlové“zavrčí na mne.a začne se zuřivě třít“ plechovým“ ručnikem.
Celou noc nechali ti dacani otevřená okna,tady bylo jak v ledovně.Do prdele člověk vyfárá zmrzlý jak sobolí hovno a tady zima jak ve psárně.
Ted zase pustili topení,jak v krematoriu.
„A ty nerozdávej“ zdařbuchy“ a podaruj raději žvárko.
Vytahuji „MILDE SORTE“ a nabízím kolegovi.
„co to máš za matroš“?to jsem ještě v tlamě neměl,není nad dělnícké blaho tim má na mysli ty svoje smradlavé startky bez filtru,kterýma mě zase chce obšťastňovat on ,když vidí,že se mi zrovna nevalí dým z uší.Sem tam si vezmu at ho neurazím ale potom mám v hubě,jak v popelnici,včetně malých drobků z tabáku.
Proto mu rád připálím,at si chlapec zvyká i na to že na světě je i jiný tabák nežli Taras a Bača na bagování.A tak si pokuřujeme,on první cigo po šichtě a ja druhou před.ON se obléká a JÁ se svlékám.já mu závidím,že má šichtu za sebou a on určitě myslí na to,že v pátek bude v noci makat a domů dorazí až v sobotu ráno.
Zasraný život co jsem komu udělal.
Ještě přilbu na hlavu a jsem ustrojen.Otřískaná přilba smrdí potem,.na některých místech je omlácená, že z pod modrého nátěru se ježí laminátové jehličky a s barvy zůstaly jen takové flíčky různě rozhozené po povrchu,vypadá to jako kousky pevnin na globusu,spíš na jeho horní polovině ztracené v moři.
Za jiných okolnosti bych ji na hlavu nedal,jak smrdí.Je zajimavé pozorovat,jak si mě ta šachta přetváří k obrazu svému.
A znovu zpět do pátého patra.Na záchrance jsme už všichni,tak společně odcházíme do lampovny.
Beru lampu,masku,interferometr a detektor plynů.Hotovo ,můžeme pokračovat k jámě.Na spojovacím mostě profukuje studený až ledový průvan.Zima se tlačí pod tenké otrhané fáračky.Přidáváme do kroku.Už abychom byli u jámy,kde obrovské fukary chrlí kubíky horkého vzduchu,ne proto aby se havíři ohřáli,ale aby nezamrzla voda a vzduchové potrubí tažené do hlubin, Ale je to jediné místo kde se naposledy ohřejeme ,než nás hlubina pohltí.
,jo pánové,záchranáři přišli,koukněme se důlní šlechta je tady,a ja kurva se z toho asi poseru?,no né přijdete si opět poslední a já už mám hošánci přepnuto na těžbu,lidi jsou v dole a my na vás sereme,příjděte si na osm hodin a můžete sfárat s techniky,čau“.Těmito slovy nás vítá naražeč,který obsluhuje těžní zařízení na ohlubni jámy.
Na můj pokus,nabídnout úplateček ve formě šnupavého tabáku,odpovídá.
„na šnupák Ti seru,máte chodit včas jako ostatní,zase, tak velcí soudruzi nejste, abych se stavěl do pozoru.“
„vybodni se na cypa,nevidíš,že to je hnup,myslí si,že když mu strana a vláda umožnila šoupat s vozíkama,tak tu může machrovat“dí ze své výšky Petr.
„Mimi /tak mi kluci říkají/dej mu bombu,až vyletí z trenírek,Pičus jeden zasraný,se tu nadrapuje,přesně to dělá,když prohrají Vítkovice,jednou jsem seděl vedle na tribuně a to jsi neviděl,jak to lítalo,samá černá svině,a kokoti zajebaní,on snad ani neumí česky,ja ho ještě neslyšel říct větu aby tam nebylo kurva.Pojdme na béčko,s tím debilem se stejně nedomluvíš,škoda času,a ještě nás tu může někdo nachmatat,třeba starej.Hovno víš co ho napadne,rozhodne se fárat a má nás tady jako na podnosu.
/béčko je druhé těžní zařízení,které se ještě nepoužívá,je ve zkušebním provozu./
„tam sjedeme v pohodě“Říká již za chůze A točí to na železné schody,které se jako anakonda ovíjejí okolo šachty,schody nám duní pod nohama a já z výšky nějakých dvaceti metrů bedlivě sleduji ohluben jámy,co kdyby to s tím starým přivolal.
Průseru mám víc,jak dost a toto by byl úplně zbytečný.
To,že na ohlubni není naražeč nebo jiná oprávněná osoba,mě sere nejmín.
Vždyt my máme zkoušky snad na všechno,včetně obsluhy těžního zařízení.
Na pancéřovém telefonu na zdi stisknu gumové tlačítko.
„strojovna?“
„jo co se děje?“
„tady jsou záchranáři,potřebujeme popustit na druhé patro“prosím strojníka o dobrý skutek“
„jo dobrý,já vás tam svezu,ale řekni mě ,kdy vy se naučíte chodit na čas?vlezte si do klece!“
Lano silné,jako mužská paže se pohne a z pod ohlubně se pomalu vynořuje několika tunová čtyř etažová klec.Když se dostává do nástupní roviny ,tak si ji na telefonu bloknu,a předpisově se nahlásím u strojníka.
„tady Milata,budu provádět samojízdu na druhé patro.“
„hmm,tak si tam vlezte bobánci,a nezapomen mi to pak uvolni! Ty samojízdo:“odpovídá strojník.
Odzvoním z klece,ta se zhoupne pod nohama a padá.Žáludek, naopak vyskočí až někde do krku.
Jen letmo koutkem oka jsem zahledl,jak se na ohlubni objevil směnmistr.Teda,tož to bylo o fous.
Už vidím starého,jak nás jebe na tři doby,a k tomu,ještě krásný plakát ve vestibulu,i s obrázkem,tam by si nás vychutnali.A o premiich a třináctém platu,bych si mohl akorát nechat zdát.Směnmistr, to je strašný chuj,proto asi také dělá to co dělá a jde mu nejlíp ,jebat lidi.To není Staník,toho občas ukecám,ale hlavně nesere si do vlastního hnízda.
Ocelové výztuže jámy se začínají míhat,až splynou do jedné šmouhy,rychlost se neustále zvyšuje,skoro do volného pádu,průvodnice spolehlivě vedou klec jako koleje do tisíci metrové hloubky.Klec rumpluje a hučení bantamových vodících kol z hučení přechází do zvuků kdy je slyšet i hvízdání ložisek.
„jede s nama ,jako by to ukradl“cedí přes zuby Ladik.aby nemusel vdechovat to svinstvo co víří kolem nás.Jako záblesk stroboskopu,se mihla světla osvětlení prvního patra,při průjezdu patrem to pěkně hodilo ze strany na stranu.
„to víš,před někým si ten strojník zamachrovat musí,se směnmistrem by si to dovolit nemohl,ten by se asi z takové jízdy posral a strojní by si mohl jít hledat lopatu.“odpovídám a přivírám oči před prachem,který si už našel cestu do nosu.
Zalehnutí v uších vyrovnávám polykáním prachových slin.
Silné zatlačení do kolen,zhoupnutí a žaludek je atm kam patří.Stojíme na druhém patře.Klec se s námi pohupuje,jako by byla zavěšena na gumě ,jako opice ze střelnice a ne na ocelovém laně,které má nějakých patnáct centáků v průměru.
Stopnu ve-efkou klec/vys.frek.signal./ a po otevření branky opatrně vystupujeme z pohupující klece ven.
Jsme na druhém patře,nějakých sedm set metrů pod zemí.Po překročení mezery nad temnou hlubinou,nás vítá jasně osvětlené náraží,jso zde tabulky různými zákazy a příkazy,signální řád a visí zde několik různě zbarvených telefonů.
Ale hlavně,nekonečně dlouhé řady důlních vozů , připravených vydat ze svých útrob pot a silu horníků ve formě lesklého černého uhlí.,v panenské podobě,nepoznamenaného jiným lidským zásahem,nežli tím,že bylo vyrváno z mateřského lůna přírody,kde bylo po miliony let ukryto,před drancující rukou pána tvorstva – člověka.
Signalizačním zařízením,uvolnuji klec,ta se propadá a jen vzdalující se rachocení svědčí o tom,že je v pohybu.
Ještě malé zdržení,musim se nahlásit inspekční službě,sledující bezpečnost v dole a do jejiž pravomoci během směny náležíme.
„Zdař Bůh“zdravím jednoho z velkých šéfů,který nás bude mít po celou směnu na povel.Aby o nás věděl.
„Milata plus čtyři,budeme se pohybovat směrem na dílo 2214 tam doděláme hráz po noční směně.“
„dik,Milane,během směny se mi ozývejte at jsme ve spojení,když o vás vím.tak mám lepší pocit.Jinak nic a fárá“Velké oko“-/směnmistr/,tak at si nezaděláte!“
Fajn chlap,taky se spolu známe hodně dlouho i s rodinami,jinému by se neprokecl.Nu a jdeme,čekají nás nějaké tři kiláky na pracoviště a to hezky po svých.
Po slabé půl hodince celkem svižné chůze a jsme zde.Přesně toto je náš Toník,Uviděl první širší odkor a už je jeho.Tulí ho k sobě jako matka,která našla ztraceného syna.
Usedáme si různě okolo na kousky odkorů,abychom neseděli na vlhké zemi.,a vytahujeme svačiny,později když začneme pracovat,tak na jídlo nebude čas.To se stihne leda ,tak doušek zteplalé vody ,z PVC láhve.
Při jídle se pochopitelnš začne kecat,první se slova chytá samozřejmě „Plaskoč“,co kdyby jej někdo předběhl.
A navíc honem,honem se musí pochválit jaký je borec.Má totiž v sousedním městě milenku,je to lékařka v místní nemocnici,kam občas vozíme zraněné.
A to „Plaskočovi“ohromě imponuje,on a doktorka,jak ji familerně oslovuje,když o ni hovoří.Člověku se to ani nechce věřit,že by se doktorka dala do kupy zrovna s ním,ale jak je vidno,její orientace se pohybuje někde osmdesát nebo kolik centimetrů nad zemí a jěště nedospěla k „plaskočově mozkovně.
To bude jednou šupa,až zjistí,že nosí svůj rozum v orgánu,který sám honosně nazývá kladivo na lásku.
V poslední době je u ni pečený,vařeny,kdo ví kdy byl naposledy doma.?
Tak,že nová story se právě rodí z jeho ůst.
„Přijedu,pánové,ona není doma,zavolat jsem nestihl,a to hučení v klacku by stejně neslyšela.Tak jsem to riskl.Nevadí,říkám si dám kafe a počkám.Tímto nám takticky dává nejevo,že je už.tak daleko,že vlastní klíč od doktorčina bytečku.
„No jo To by ani nebyl „plaskoč“aby si nezamachroval.jaký je king.
„a pokračuje“no jo ale z čeho to kafe vypiju?to ví jen pánbíček,a ten tu horu nádobí v kuchyni neumyje.Žádný hrnek,žádné kafe.Pánové já to nádobí umyl.“
„To snad ne?“užasle vzdychne Karel“nepičuj vole,v hotovosti si po sobě neumyješ ani zasraný hrnek a to ti máme věřit vole?“
„jo Karlíku,taky Ty nejsi Lenička a potom hochu,láska je láska,a když velcí soudruzi za války neváhaly za lásku k vlasti položit i život,a předtím kdysi no to ještě nebyli soudruzi ale šlechtici se kvůli babám stříleli,tak pro mě kamaráde umýt nádobí je naprosto banální záležitost.“nevzrušeně pokračuje Petr.
„Však ona taky čuměla,jako bacil do lékárny,když t o mé umělecké dílo viděla,hošánku,:Umyto,utřeno,no Havaj.“
„A co pak?no po tom kafi?“
„Co by bylo ,veliká paráda hošánku,ani jsem ji nenechal říct,jaký jsem zlato,a hned v te kuchyni jsem ji na stole migl.To víš pero,jak bumerang,chtělo to akci.“
„Hovado,seš prostě hovado,“zapojil se Tonda,
„Myslíš,a proč?kdybych ju nekantl v kuchyni,tak jsem šel domu s tvrdým.Dobře že jsem se necpal do postele,ještě jsem ani neodpálil šusa a zvonili ze špitálu,že nějaké babině po operaci,kterou doktorka dělala se přihoršio,tak svištěla nazpět.“
„No a co Ty?“
„jak co já?já jsem ji tam ještě vyluxoval,když je ,tak vytížená a mě to nezabije,je to jenom garsonka.“
„No to je v prdeli,Ty kecáš,jak baron Prášil,kluci že mu to žerete,“plaskoč“ luxoval za píchačku, to snad není pravda,lidi držte mě nebo se zblázním“huláká Tonda a převrací se ze svého odkoru na mokrou zem.“
„Ty vole ,Ty až dostaneš rozum,tak se od radosti zblázníš“
„N o je to fakt ujeté,to bych teda chtěl i já vidět „plaskoča“s vysavačem v ruce,týý vole Ty seš fakt perla“přidává svůj komentář Ladik.
Degazační stanice,tehož dne čas 9,30 dopoledne
Obrovské vývěvy monotoně hučí,aby vysály z hlubin dolu statisíce kubických metrů smrtonosného plynu metanu, ušlechtilého paliva.
Které jen po vyčištění, je vzácnou energií, pro blízké válcovny.
„ještě jedno kafíčko a za chvíli bude poledne“brouká si pro sebe obsluha degazační stanice Věra Vavříková a staví na vařič konvici s vodou.
„než to zavaří,tak si v klídku posedím“.
Okem sklouzne po hodinkách ležících na stole a uvolněně se složí do pohodlné židle.Přes přivřené oči chytá na tvář paprsky vzácného zimního sluníčka.Sluneční paprsky odfiltrované od venkovní zimy špinavou tabulí skla příjemně hřejí a vytvářejí iluzi pohody.
Věřiny myčlenky se dnes neustále točí okolo malého Mirečka.Od včerejška není dobrý,pořád pokašlává a bolí ho ouško,“kdo ví co se s ním děje?“
V každém případě s nim budu muset zítra na středisko k dětskému lékaři,nejvíce mě štve ta spousta zbytečně stráveného času,ješ aby tam chytil něco jiného,nikdy to nezůstane při jednom“
Z dalšich úvah Věru vyruší surové zazvonění telefonu.
„Je to degazačka?“
„ano co si přejete?“
„tady je kotelna“bručí ve sluchátku záhrobní hlas.“já jenom,jakou nám dáváte koncentraci?Mě se tady ty ručičky mrskají,budíky jsou nějaké vadné nebo co,po každé mi to ukazuje jinak,tak at nepíšu do deníku nějaké blaboly,tak to chci porovnat s vama“
„tak to je snad jediné co Vám dnes mohu říci přesně,posílám vám CH4 v koncentraci padesát čtyři procent,stačí pane?nebo ještě něco?“
„dík,stačí a nezlobte se.“
Tento dotaz z kotelny Věře připomněl,že sama ještě neprovedla kontrolní zápis s odpočtem za uplynulou hodinu,Věra je na svém pracoviští nová,sotva po zaškolení,A vlastně tato směna je její první samostatná a dnes je na stanici uplně sama.
Paní Nováčková se kterou na směnu chodí je ode dneška doma s chřipkou.
„na školení do nás hustily bezpečnostní předpisy,kladl se důraz na to,že na směně nesmí být sama,jen ve dvojici pro případ,že by se něco přohodilo.a ted tady trčím,přesně jak to říkala Nováčková,“Věrko pamatuj si předpis je předpis ale skutečnost je o něčem jiném“určítě ani netušila,že na její slova dojde,tak brzy.
Říkala“zkus něco jen málo porušit aletíš,že nestihneš za sebou zavřít dveře.ale na vedení tam mohou všechno.A nic se neděje,je to bordel,alevezmi si to z te lepší stránky.Kde jinde by jsi vydělala ty prachy?Je, to tady sice na směny,soboty,neděle,stanice jede furt,ale jsi tady v suchu,máš tu čisto,jsi za plotem,a hlavně nikdo tě nebuzeruje v podstatě sem ani kromě udržby a kontroly nesmíš nikoho pustit.A na to ostatní si holt musíš zvyknout.Já když tu před osmi rokama přišla,tak se se mnou taky nikdo nepárál.a to prosím zaškolení trvalo jen týden a ne měsí c,jako u tebe a hned po jsem pracovala úplně sama.To že ted jsme na směně dvě platí nějaké dva roky nebo ,tak nějak,vidíš a vydržela jsem,dnes už bych neměnila.Zvykneš si a za pár roků si ani nevzpomeneš.
„no toje dobrý,Ježišku a v pátek mám noční a sama,to se tady strachy po..Přes den sem zajde aspon semo tamo údržbář,ale v nocí?to bude v pytli“pomyslí si Věra,ještě před tím než-li se zvedne ze židle musí zavolat na dispečink,že opouští velín a jde na pravidelnou kontrolu.
Zavírá za sebou zvukotěsné dveře velínu,nasazuje si ochranná sluchátka a jde.Takto prochází degazační stanici,každou hodinu.
Ručičky měřícich přístrojů jsou na svých místech a kontrolky digitálních displejů spolu s monotonním bzučením silných elektromotorů slabě pronikajícím pod sluchátka ji ujištují,že i tady je vše jak má být.
Ted musí ještě do sklepa odvzdušnit čerpadla a nabrat vzorky plynů.,a to je jedno z míst kam „zrovna nemusí“
Od začátku co zde nastopila se ji vždy sevře hrdlo,když stoupne na mřířové schody a pohlédne pod sebe.
Při této příležitosti si vždy říká,“všecko je jak má být,měření na případný únik metanu jsem provedla,tož co se může stát??vezmu vzorek a hotovo.Vždyt je tady všude signalizace,a sirena by probudila i mrtvého,“
Podívá se na hodinky,čas vyměřený na pochůzku se krátí.
„za chvíli se musím odhlásit nebo mě budou hledat,“
Konečně to má za sebou a svým trochu dětským písmem zapisuje naměřené hodnoty a koncentrace do provozního deníku.
Kancelář H.I. podniku téhož dne v 8,45 dopoledne
Ručičky hodin se překryly a hlavní inženýr podniku zavírá se spokojeným výrazem složku.Je spokojený sám se sebou.Posledni konzultace a jak se to jeví,tak kandidatůra je doma.
„vůbec to nebude vypadat špatně,-Ing Petr Kalita CSc.“A od září na banskou,ten necelý rok to ještě vydrží a pryč z tohoto bordelu,sice příjde o pár kaček,ale ty možnosti,které tady na šachtě nebude mít nikdy v životě a hlavně nebude muset fárat.Zatím to bude na pár hodin týdně,ale Mirek jeho kamarád,říkal,že to bude jen přechodně,aby se lidem zalepily oči.No a potom se uvidí a nakonec když se nepostará Mirek,tak od čeho má tchána,věčně sedí u krajského tajemníka,prý spolu bojovali v Rusku,vždyt v ruském stylu postavil celou Porubu pan architekt.
Tak nějak sní ing,Kalita svůj sen s otevřenýma očima.
„a do prdele,já si tady sním a musí vyřídit tu zprávu pro řídu.Miluško,zavolejte mi hlavního mechanika pro důl!A nenechejte se oblbnout,nějakou tou výmluvou,například,že je v dole,nebo,tak nějak,to jim nežeru.Jsou to zmrdi,schovávají se přede mnou jako malí kluci.ůs touto,ale již nevyslovenou větou,otevírá Kalita pořadač a vytahuje zelenou složku.
„no tak,copak to tady máme?“
Na složce je nápis:ORGANIZAČNÍ A TECHNICKÉ ZABEZPEČENÍ PŘIKOPÁVKY dne 24.12.t.r.-PRVNÍ SMĚNA.
„tak a plánované volno je pryč,budu tady muset šaškovat,určitě na chvílku přijede ředitel.Ale co?ten tu nebude trčet do oběda ,a jak zmizí,tak se zdejchnu taky
.Možná to je i na něco dobré,alespoň mám výmluvu pro ženu,musímtu být a hotovo.Ti výboř jsou pěkní úchylkové,vždyt jen úchyl může vymyslet přikopávku na Štědrý den dopoledne.“
Mrzutá na tom je to,že nepotěší,jak si to plánoval ,svoji novou milenku Alenku,kterou ulovil loni v létě u moře ,kde byl spolu s horníky,kteří na rozdíl od něho ten léčebný pobyt opravdu potřebovali.
Alena Tichá tam fungovala, jako česká lékařka,která se starala aby se horníkům dostalo odborné péče ode sovětských kolegů a řešila případná nedorozumění.
Zde si ti dva padli do oka a ani jednomu nevadilo,že je někde někdo kdo na ně čeká.Již po pár dnech pobytu spolu trávili všechny volné chvíle,a těch bylo více než dost.
„možná,že to výjde,ženě oznámím o co jde, odsud ji zavolám a,když to vyjde,kolem poledne bych se mohl zdejchnout ,no uvidím e,ted to nebudu řešit,do soboty je ještě daleko,ale Aleně zavolám,ještě ted,at s tím počíta,jistota je jistota.“
Ing Kalita tiskne tlačítko interkomu.
„Miluško,nezapomněla jste na toho mechanika?já čekám,jo a když Vás mám na drátě,spojte mi prosím Místek ,polikliniku,že chci oddělení chorob z povolání.Chtějte doktorku Tichou dám vám na ni i číslo mám ho náhodou tady před sebou at to nemusíte hledat. Je to Místek 24681,dík a pohonte toho chlapa ze strojního“
„ano soudruhu hlavní,“s lupnutim reproduktoru na stole se odpojuje sekretářka.
Sekretářka hlavního inženýra,si na papírku dělá další čárku.Zde si již měsíc,každý den značí,čas a počty hovorů.proškrtává řádek
„to mám potom něco udělat“,očima počítá čárky.
„něco po deváté a čárek je o devět více,jako včera o tomto čase.ů
Pohled sekretářky se zastaví na kupě dokladů ležících na stole,které musí ještě vyřídit.
Levou rukou zakládá papír do psacího stroje,a prsty pravé ruky automaticky vytáčí te Místek.
„tak,jedno je vyřízeno.“
Nade dveřmi hlavního se rozsvěcuje červený nápis-NERUŠIT!
„hmm,ten Míste volá v poslední době dost často,někdy si budu muset poslechnout,co ti dva spolu provádějí za kouzla,možná se přiučím,říká se,že hlavní je skokan.No na mě to ještě nerozbalil,a asi bych ho poslala do háje,nemám ráda tyto arogantní týpky.“
„určitě ji šoustá až se hory zelenají.
V poslední době je šéf,jako přejitý mrazem,ale co?jsou to jeho starosti a jak ho znám,tomu vztahu moc života nedávám.Každá hračka jednou omrzí.“
S touto myšlenkou končí svoji meditaci nad šefovým osudem,a otáčí se židlí k psacímu stolu.,na kterém trůní elektronický psací stroj.
„ještě ty přiblblé pozvánky,blabla bla,na podnikové školení na Neladné,počkám na toho mechanika a skočím si do kantyny pro nějakou mamku.,při cestě se stavím pro Vladku od investičního náměstka,ráno jsem si všimla,že má docela parádní kozačky,musím se ji zeptat kdo byl ten sponzor co se práskl přes kapsu.“
Navyklým pohybem posune papír ve stroji a kanceláří se ozve staccato psacího stroje.
Hlavní dispečink dolu Čs.Pionýr o dvě a pul hodiny později,
„Oldřichu prosím Tě půjč mi cigaretu, já už nemám a ted odejít nemohu,“oslovuje asi padesátiletý muž v brýlích svého zhruba o dvacet let mladšího kolegu u vedlejšího stolu.
„jo ,tak to máš kamaráde smůlu od včerejška nekouřím,jestli chceš dám Ti cucavý bombon.“odpovídá Oldřich a háže kolegovi kyselý bombon zabalený v papírku.
„mimo jiné,je to zdravější a dokonce i levnější“zasměje se Oldřich a pokračuje v malování grafu těžby.Na papíře se prolínají barevné křivky,s vodorovnýma čárami.Zelená,černá,červená a modrá,
„jako nějaké abstraktní dílo“pomyslí si Oldřich,když zálibně pozoruje svůj výtvor.
Na dveřích kde se právě konal tento kuřácký dialog je velkým písmem vyveden nápis“.DISPEČINK“ a pod tím menším písmem,“Centrální a řídící pracoviště“
„Vstup zakázán“
Mistnost veliká asi,deset krát pět metrů,uvnitř spíš připomíná palubu kosmické lodi,než-li nějaké pozemské pracoviště.Všude ,kam se oko podívá je plno různobarevných světýlek označených popiskami.Na panelech natřených uklidňující zelenou barvou přeskakují číslice digitálních přístrojů zaznamenávajících nájezdy porubů,polohu klecí těžních zařízení,činnost třídirny uhlí. A chod pásových dopravníků.Ostatní měřáky ukazují koncentrace metanu a,jiných plynů na exponovaných pracovištích a jiné potřebné údaje k zajištění bezpečnosti a bezporuchového chodu šachty.Přístroje neustále sledují chod obrovského molocha ,kterého si člověk ochočil ku svému prospěchu.A mezi tím ,jako dominanta trůní veliká skleněná mapa celého dolu s označením pracovišt a čidel sledujících bezpečnost.Mezi stoly září obrazovka počítačového terminálu což v této době je vrchol technického vybavení.
Oba stoly jsou pokryty spoustou prosvětlených tlačítky,přímých důlních telefonů a jiných barevných kontrole,jejichž důvěrnému pomrkávání,dobře rozumí oba muži usazeni do pohodlných anatomických křesel.Tito muži se v osmi hodinových směnách stávají nervovým zakončením tohoto mozku šachty.Okna místnosti jsou zastřena těžkou tkaninou a z proskleného strpu se místností šíří jasné rozptýlené světlo bez jakýchkoliv stínů
Příjemnou optimální teplotu zajištuje klimatizační zařízení.V mistnosti je velmi rušno.
Neustále zvoní telefony,ozývá se reprodukce hlasitých důlních telefonů,ze kterých je na pozadí slyšet skreslené hlasy,podtrhované zvuky důlních strojů a kvíleně těžce namáhaných elektromotorů,Zkreslení je občas tak veliké,že neškolené ucho by toho mluveného moc nepobralo.Pro muž v centru je to ale běžné a zcela normální atmosfera.Take proto mohou mezi sebou prohodit i soukromou větu aniž by se tím narušila jejich pozornost.
I já sám na nedělní směně,kdy je provoz minimalizován a je zde klid,rád pozoruji odraz hry líně publikujících světel na proskleném stropě,když zhasnu hlavní osvětlení a sám usednu do jednoho z křesel.Jen neděli a svátky se spomalý chod tohoto pracoviště natolik,že si člověk najde čas aby mohl vnímat ,tu atmosferu a kouzla techniky aby mohl popustit uzdu své fantazii.
Oba muži soustředěně pracují.
V reproduktoru vysílačky umístěné na dispečinku se ozývá písknutí a posléze hlášení „tady GGD27“několikrát za sebou se ozývá volací znak ,výjezdového vozidla Bánské záchranné služby
Muž sedící v křesle Inspekční služby podniku ,tiskne jedno s prosvětlených tlačítek,a hlásí se
„zde GGD21,příjem,copak se děje kluci,co máte za problém?“
"šefe jedeme na závod tři nakládat popílek a cestou se stavíme ve Staříči v Kulturáku na oběd,přepínám“
„O.K. hoši,až tam budete,tak se mi ohlaste a nechejte někoho u vysílačky at vás mám v dosahu!Konec.
Technik-velitel pohotovostní jednotky,odkládá sluchátko radiotelefonu na palubní desku.
„jed Edo,kluci už mají určitě hlad,já nakonec taky,tak na to šlápni at to postiháme.Odpoledne je v televizi hokej,tak se musíme rušat at místo na hokej nečumíme u popílku!“
Řídič Eda zařazuje rychlost a pohotovostní vozidlo se v mírném smyku rozjíždí.
„to je ta jejich slavná organizace práce,to se jezdí sem a tam ze závodu na závod a je hned dvacet kiláků a to nemluví,jak se na cestě okolo haldy zasere auto.“bručí Eda k svému spolujezdci.
Ten se uvelebuje na sedadle a odpovídá,
„klídek Edáčku,já vím,ale nemáš to jedno?Na hlavním závodě na popílek není místo a i kdyby,sám víš,jak se z něho v létě práší a to by měli papaláši v oknech,ty bys řval první kdyby se Ti prášilo na dýchací techniku a musel bys furt šurovat záchranku,proto se jezdí na závod tři.Kdyby jsi nejezdil sem,tak by jsi jezdil jinam,pánům to je jedno ti popílek nakládat nemusí.
„no jo, ale víš co se projebe nafty?“nevzdává to řídič.
„už toho nechej,mluvíš vole ,jako by jsi ji platil ze svojeho“
Aby Edu uklidnil,tak mu říká,“no asi by se s tím něco udělat mělo,přednesu to na technické radě.“ten týden pohotovostní služby mu přišel velmi vhod.
Ani se moc nezlobil,když mu Stanik zavolal,že má nástup za inženýra Válka ,který si minulý týden při lyžovačce v Beskydách zlomil nohu a ted se pěkně před svátky oddává sladkému nic nedělání,
Alespoň si odpočinu od toho provozního cirkusu,stejně na přikopávku bych musel,konec roku na krku,všude se divočí a tady jsem za větrem.Po zítřku se splní roční plán už mají pamponi připraveny pomalovaný vozík s uhlím.Tak honem ještě nějaké tuny navrch, at nas Mamula pochválí a vedení shrábne metály a prachy.Hned po Novém roku si vezmu dovolenou,vezmu ženu a kluka a zajedeme si taky zalyžovat,sjezdovek jsou plné Beskydy,mám to u prdele a já nalyžích nestál už ze tři roky.pomyslí si s udivem technik pohotovosti.Kruciš musím s tím něco udělat.Co to je za život?Jenom ze šíchty na šichtu,v létě dovolená něco v zimě a rok je v prdeli.Kluk mi už chodí do školy a já vlastně ani nevím do které třídy,Tak to ne.
„Edo,tak si tu přemýšlím,to snad ani není možné,že ten čas ,tak letí,taky to ,tak cítíš?“
„povídej mi o tom sráču, seš o patnáct roků mladší,však počkej,až budeš mět moje roky“myslí si Eda.
Nahlas odpovídá,“to víš ,člověk je pořád v jednom kole,tak mu to proklouzne mezi prsty a de do důchodu,víš,že důchodci jsou nejvíc zaměstnaní lidé?Todka jsem to četl v novinách,jak si tam jeden stěžoval,že némá čas vysedávat po doktorech,jak jsou plné čekárny a on musí ,pro oběd a s čoklem na procházku,pro vnuka na bazén a ještě stihá zahrádku a v noci hlídá teletník,takovým chujům bych ten důchod sebral,Když chcou makat at dělají,já se nebudu vůbec divit,že jednou se bude chodit do důchodu v sedmdesáti.A to jenom kvůli takovým debilům.“
Písknutí vysílačky obrací chod myšlenek.
„tady GGD21 ,GGD27 příjem,
kluci otočte to a jedte na závod jedna,je tam těžký úraz v porubu 141 je zavalený horník,rozumíte?opakujte!
„Tady GGD 27 opakuji,závod jedna porub 141 těžce zraněný,točíme se ve Staříči u kulturáku čas pět šest až osm minut at je připravena klec !!Konec“
„Slyšels Edo“?tak to můžeš osolit a vyhnat pavouky s výfuku,a oběd je v prdeli“technik se otáčí za sebe a oslovuje četu,“pánové držte si klobouky,jedeme z kopce,slyšeli jste jede se na jedničku a ne někam do Karviné,máme málo času,tak se rušejte at na jedničce nelezete ven v trenkách,oblíkat a friško!
Eda v křižovatce u školy s kouřem dřených pneumatik otáčí vozidlo,na střeše auta se roztáčejí čtyři modré majáky a kvílivý jekot sirény trhá okolní ticho.Z bílého pole u hřbitova se zvedá hejno vran a s krákoráním zamíří k blízkému lesu.
Řídič řadí vyšší rychlost a rozsvěcuje na vozidle všech a světla co tam má.
„kluci držte se „varuje členy převlékající se čety,když se vozidlo táhlým smykem protahuje jednou ze stařičských zatáček.
„do prdele,že já si nevzal kousek chleba,já to vidím černě,možná až do večera“prohodí někdo v četě.
„kurva držte huby!Já bych taky žral,to je vždycky tak,jak se něco vysere,tak v tu nejnevhodnější dobu.“ozývá se četař.,a obraci se ke svým mužům.
„všichni víte,co má kdo brát sebou,kdo to neví at se zeptá hned ted,at tady něco nezapomeneme,vše si zkontrolujte,hlavně lampy,at mi zase někdo až u šachty neřekne ,že mu nesvítí.a dělejte,tak at není průser nejste žádní nováčci,tak deme na to,.“A ty Edo trochu uber!jak se máme převlíknout,když tu lítáme jak mucha v laterně.“hartusí četař s jednou holínkou na noze a druhou v ruce.
„poldo,možná to nebude,tak divoké,znáš to,pstižený je na umření,a my málem vyplyvneme duše a pak ho najdeme sedět u šachty a ještě nás zdupe,kde se flákáme?Vzpomínáš na to?“táže se technik četaře na jeden z jejich společných zásahů.
„jo inženýre,dej Bůh abys měl pravdu,dnes mi něco říká,že to nebude žádná procházka růžovým sadem a Ty víš,že na toto mám nos.“
„kluci bacha“ volá řídič
Těžké vozidlo se smykem točí na křižovatce do leva směrem na Ostravu.“Ještě kousek a jsme tam“.
Dojížděná auta opatrně uhýbají do sněhové závěje a auta v protisměru zastavují u krajnice,aby bylo dost místa pro uhánějící vozidlo.
„to je jiné kafe,než jezdit se sanitou,pomyslí si Eda.
Signální barvou natřený,nasvícený autobus nahání ostatním řídičům určitě větší respekt než-li malá zadýchaná houkající sanitka.
Eda s i s gustem dupne na spínač podtlakové houkačky,aby sfoukl z cesty před nimi se motajícího Wartburka,ve kterém se dvě ženy zabraly do ,tak hluboké debaty,že reakce řídičky na výstražná světla byla bez odezvy.
Zakecaná paní řídička,udělala přesně to co neměla.Dupla na brzdy a auto strhla do prava .A bylo zaděláno,přes kupu sněhu posatila wartasa do příkopy plné sněhu.Eda s podobnou reakcí počítal,tak to jen lehce kolem lízl a maličko ubral
„všiml sis to bylo co ?ta si určitě cvrnkla do gatí“Vyculený jako malý kluk se obrací k technikovi.
Ten se slovy,“Edo Ty až dostaneš rozum,tak se snad od radosti zblázníš,,a co vy kluci?připraveni?“obrací se technik do vozu k posádce.
„tak,že,kluci berou se podtlaková nosítka,křísicí přístroj,a lékařská brašna s dekou,nezapomente zkontrolovat tlak kyslíku v láhvi!“upozorňuje četař,
Technik se opět spojuje se základnou.,“tady GGD27 jsme na závodě,je nějaká změna?“
„ne jste rychlíci,vše při starém,fárejte na druhé patro,po hlavním překopu pod desátou sloj!Lékařský výjezd Hlavní bánské je na cestě u Ostravy to prý dost klouže,zpět se budete vracet druhým at se neminete s lékařem,během dvaceti minut jsou v dole,Stav postiženého je údajně vážný až kritický,po vyproštění spolupracovníky nejeví známky života.U šachty na lékaře čeká průvodce,klec je přippravena v pohotovosti.Průvodci řekni at se nikde neplantá a čeká na habezetku,nejlepe před budovou aby ho doktor nemusel hledat!“
„tak děte na to a zdař bůh,konec“.
Klec se četě propadá pod nohama a s duněním se řítí do hlubin.
„to je jízda,“pochvaluje si někdo z čety svižný odpich,
„tak by měli jezdit furt a ne jak s rozhrkaným žebřinákem“.
„no jo jenom,že to je rychlost proti předpisům,to určitě není patnáct metrů za vteřinu,ale nejmín dvacet“oponuje mu četař.Polda.
Klec brzdí,tak prudce,že kluci jdou do kolen.Kousek od jámy čeká na záchranáře nestartovaná důlní lokomotiva se sanitním vozem.
„tak si tam nalezte mylordi a jedeme,a nevystrkujte nohy!“vyzývá řídič důlní lokomotivy záchranáře k odjezdu.
„Poldo T y si sedni ke mně dopředu a vy čtyři si vlezte do sanitáku! A ne ,že mi tam kurva ulomíte dvířka!Máte toho sebou požehnaně,chodíte,jak ježíšci.
Lokomotiva se zahalí do oblaku dýmu a smradu po spálené naftě a drkotavě se houpavou jízdou rozjede po křivých kolejích.
„do píče,kde se flákáte?my ho máme už skoro venku a panstvo se dostaví“takhle nějak byla četa uvítána pod porubem 141.
„sklapni hnupe,jako obvykle“pomyslí si Polda.,a ani se neobtěžuje strácet slovo,vždy to je stejné.V podobných situacích je,tak havíři občas vítají,V podstatě za to nemohou,jsou stresovaní,a mají strach o život kamaráda a jejich obvyklá reakce v podobné situaci je,Rychle chlapa vyprostit a uhánět s ním co to dá k šachtě,A až k šachtě doběhnou a sami jsou na pokraji zhroucení z vyčerpání,tak obvykle zjistí,že běželi sice dobře ale už s nebožtíkem,který jim během cesty exul ,třeba na udušení.
„tak,ukažte toho vašeho kolegu! kam jste ho schovali?“a taky se ptá po předákovi.Z hloučku okolo zraněného vystupuje chlapisko s s modrým proužkem dobrovolného záchranáře na otlučené přilbě.
„právě jsem dorazil z odtěžení,tak Vám toho moc neřeknu.ale řekni mi Poldo co potřebuješ a ja to zařídím,“
„nevadí ,půjč nám pár chlapů na střídání u nosítek při transportu.Ostatní at odsud vypadnou,potřebujeme místo a klid.“
Během jejich hovoru záchranáři připravují na zemi podtllaková nosítka,fixují zraněného a na tři ho ukládají.Zatím co jeden ze záchranářů tlakovou lahví s ejektorem vyssává z nosítek vzduch,tím se nosítka spevní a přesně vykopírují tělo zraněného.Ostatní zajišťují zakladní životní funkce,měří tlak a puls.
„Puls nitkový,strácí se tlak jde rychle dolu ,nějakých sedmdesát na padesát“
„nic se nedá dělat dřív nepujdeme pokud ho nestabilizujeme“rozhoduje Polda.Klekne si vedle zraněného a kontroluje stav sliznice,“kurva to není dobré,má vnitřní zranění,a z uší krvácí,doprdele nějak nám začíná modrat chlapec,nasadte mu pulmotor“rozhoduje o použití automatického kyslíkového křísícího přístroje. A sam odsávačkou zraněnému čistí dýchací cesty,
„to jsem si mohl myslet“zabručí,když se v průhledné nádobě,která zachytává odsávané hleny,objeví zbytky baga,které postižený v době úrazu žvíkal.
„kecat to jo to by jim pičusům šlo,ale aby se mu někdo podíval do chlebárny ,to je nenapadne a nedej bože aby mu vytáhli jazyk a vybrali to zasrané bago.
Vytahuje polda postiženému jazyk a zároven kontroluje ústa jestli chlap nepoužívá zubní protezu a nebo tam nemá jiný cizí předmět,třeba kousek uhlí.
„dobrý hoši,udělali jsme co jsme mohli a ted už to je jen na něm,opatrně ho zvedneme a jdeme,bacha na hadičky!A ten co pujde v nohách,tak nebude čumět jenom na cestu,ale taky se mu občas koukni do obličeje,aby nám po cestě neexnul.A půjdeme hezky pomalu,je tady mokro a kluzko,taky tu je pod nohama plno bordelu,tak at ještě nakonec neneseme dva.Dávejte si bacha!Kdyby snad už někdo nemohl,tak se ozvěte to platí pro vás z rubání,pokud neudržíš nosítka,tak řekněte a my vás vystřídáme,Ne,že budete rvát až vám chlap vypadne z ruk.Jdeme“
„opatrně kluci pod nohama jsou rozházené stojky,“tichými hlasy se navzájem upozornují na nebezpečí a velmi šetrně,jak je to jen možné spouštějí nosítka dolů na pásovou třídu.Polda s telefonu pod porubem informuje inspekční službu a dozvídá se že lékař je již v dole a jde jim naproti.
„Poldo,prosim Tě ,jak to vypadá,už volal ředitel z domu a vsteká se,že je mimořádka.“
„at se neposere a příjde se podívat,taky někdy na důl,při tom bordelua divočení se ani nedivím,že se něco stane,čau jaá valím za klukama at mi neutečou“loučí se Polda s dispečinkem.
„jo a moc růžově to nevidím,ale pokud přežije cestu k šachtě,tak přežije i neutronovou bombu,Jinak to má chlapec moc ,moc,blbý krev z uší.tak-že pravděpodobně proražené spodina lební,asi fraktura kyčle,nějaké to žebro v plícich,oděrky nepočítám je na řízeném dýchání v bezvědomí,a na to jak mu hapruje tlak,tak to nevidím dobře,na jednoho toho schytal víc než dost.Ještě,že to je havíř,bejt to nějaký posera z povrchu,takto má odbytý.Jdu“
Polda si všiíml,že se četa s nosítky zastavila a kolem se míhají světla,přidává do kroku.
„honem Poldo,dobře,že jsi tady,ztrácíme ho“
„dobrý, kluci nepanikařte,mosítka na zem, zvedněte mu nohy,hodně podložit složte deku,ta je tlustá a přikryjte ho kabáty ,uděláme mu autotransfůzi,no tak ty fáračkové kabáty dejte na něj,jste mladí perspektivní,tak nezmrznete,on ted potřebuje teplo,vy to v těch košilích vydržíte.!“velí Polda a sám má bundu od protišlehových fáraček dole první a starostlivě přikrývá zraněného muže.
„cítím puls“hlásí záchranář,který má palec ruky přiložený na krční tepnu.
Fajn,tak zvedáme a pomalu a opatrně, přes ten pásový dopravník.“
Konečně jsou na osvětleném překopu u lokomotivy se sanitním vozem.
„nosítka do vozu vy dva k němu,ostatní se namačkají do mašiny,kdo tam už nevejde,tak za saniták na nárazník“velí Polda a louči se s chlapy z rubání co pomáhali nést nosítka,
„díky kluci,moc jste nám pomohli,nebojte se dáme na něj pozor,můžete se vrátit,předákovi poděkujte za nás a chlapy uklidněte,už by to mělo být dobrý“
Lokomotiva se svým typickým zvukem tříválce ,bek,bek,bek,se houpavě rozjíždí.Po chvílce jízdy zahlédnou na překopu malá světla hlavových lamp.
„to musí být jedíně doktor“oddechne si Polda.
Zastavují a lékař se souká do sanitního vozu.
„tak copak se nám stalo?obratnými prsty prohmatává raněného.
„posviťte mi tady na hlavu!Hm ,to není dobré,ale vůbec ne,ta krev se mi nelíbí.“
Otevírá svoji lékařskou brašnu,vytahuje infuzní soupravu a ampuli morfia.Jistými pohyby zavádí jehlu do předloktí a nastavuje dávkování..
„do prdele,to se mi nelíbí ,je tady vnitřní krvácení, ten kluk potřebuje transfuzi a na stůl.,prosím jedte!Ale pomalu aby netrpěl těmi otřesy a tu infuzi držte dost vysoko!budeme rádi,jestli ho na povrch dostaneme živého“říká lékař a pozoruje stav zraněného.Ještě ani nedokončil co chtěl říci,když v tom se tělo zraněného pohnulo a ozvalo se tvrdé zachrčení a říhnutí,z úst muže se vyvalil proud krve ,přímo do kyslíkové masky.
Lékař velí zastavit,znovu se sklání k postíženému a světlo své hlavové lampy zaměřuje do očí zraněného,sleduje reakci zornic,ty nereagují ,jsou rozšířené,jako v naprosté tmě.I křísicí přístroj,který za zraněného dýchal vypadl z dechového rytmu.
„tak,chlapci,a je to tady,tady je veškerá naše snaha marná,už patří do jiného světa.Exitus,ted můžete jet rychleji!tomu neštastníkovi to již vadit nebude:“
Souprava se svým smutným nákladem se opět houpavě rozjíždí.
Všichni mlčí,pocit prázdnoty a beznaděje je velmi silný,každý je zahleděný do sebe.
Jediné dvě věty si vyměnil Polda s řídičem lokomotivy.
„zkurvená šachta ,to je to divočení,kolik mu bylo?nevíš?ptá se Polda.
„to vím přesně,pětadvacet,znal jsem ho,než jsem si vyměnil byt,tak jsme bydleli v jednom vchodě,mají dvě děcka,zrovna to je týden co jsme spolu zapíjeli holku co se narodila,zrovna na moji šichtě se to muselo stát“Odpovídá lokomotivář a několikrát jako by umíráčkem zazvoní na výstražném zvonu umístěnem ve stroji,aby tak po svém uctil památku kamaráda při jeho poslední cestě dolem.
GGD1,tady GGD27 odjíždíme na základnu se umýt a pak na ten oběd co jsme prošvihli,ještě se ozveme,doktor zustal na jedničce,dělá papíry a průvodce zatím umyje tělo než si pro něho přijedou havrani..Konec.
Důl pracoviště 2214 tehož dne 12.30.hod. ranní směna
„kluci balíme to,bude jedna a k šachtě to máme daleko.Půjdeme proti tomu hnusnému studenému větru.Ted ještě chvíli spočneme abychom tam nelezli mokří jak štuři“
Odvolávám četu z pracoviště,Karel seskakuje z pokřiveného potrubí,které používal místo lešení,když pracoval ve výšce,kam by ze země nedosáhl.,s chutí pije vodu ze silonové láhve,kterou měl uvázanou kusem odpalovacího vedení ke kapse fáračkové blůzy.
„tak Mimi ,kus roboty je za nama,doufám,že jsi spokojený,“
směje se Tonda.A setřásá ze sebe kousky uhlí zbytky dřevité vlny,kterou utěsňoval peření hráze co stavíme.Holcvlna,jak ji říkáme svědí Tondu za košilí,tak,že si ji musí stejně sundat a utírá si sní záda a obličej.
„zase jedna dřív do důchodu“přidává se Petr.Jeho pravá ruka opíše oblouk vzduchem se ve světle hlavovky zaleskne ostří sekyrky a ta se rasantně zasekne do kostry peření.
„toho ty frajeřinky nepřejdou ani v padesáti“pomyslim si.A skládám do kapsy pracovní rukavice.Ještě než opustíme pracoviště posílám Karla k nejbližšímu telefonu,aby nás odhlásil u inspekční služby podniku.
Za mými zády opět věčný spor těch dvou automobilistů,poslouchám,jak jim to jezdí za čtyři litry astopadesat co by dup.Hádají se jako malí kluci.
„to určitě ti by ,tak mohli jet rallye Monte Carlo,ale,tak na vysokozdvižnám vozíku a bez brzd aby to bylo zajimavější.“
Od Karla se dozvídáme o úrazu v rubání.
Na překopu pěkně profukuje,proto k šachtě docházíme pěkně zmrzlí,košile se mi studeně lepí na tělu ,no nic moc .
Navíc je u šachty zrovna plno lidí,právě dojely rikše,jak říkéme vozíkům na dopravu lidí a ty dovezli lidi od trojky a vzdálených pracovišt.Ted tady začíná být trochu těsno,správná tlačenice ve ,které se bojuje o místo u klecí,každý se rve dopředu aby mohl vyfárat co nejdříve.
Mezi umouněnci zahlédnu Karla Hrubého,snažím se k němu protlačit,občas se to dáří,tak volám,ale marně.Ti pitomci mě postrčí úplně jinam než-li potřebuji.
Zařvu naposledy“Karlíku ,potřebuji s tebou mluvit!“
Ůtak s tím počkej až vyjedeme z díry!“křičí zase on na mne,a tlačí se mezi ty ,kteří mají šanci se narvat do první klece.která už rachotí v jámě nad námi,Jakmile začne rachot sílit,tak se lůza jako zvěř začne tlačit k jámě,Opírám se o betonovou stěnu,přece se nenechám shodit do jámy a navíc mě nic nehoní,tak poslouchám §tržky řečí co poletují kolem.Klec přistává s obvyklým zadrnčením a půlmetrovým zhupem.Naražeč odpočítává s těch co se propasirovali k šachtě šedesát osm špinavců na jejich cestu za denním světlem.Konečně se do klece dostávám i já ,no o tom si nechám vyprávět,že nás je na etáží předepsaných sedmnáct.Jsme v kleci,tak narvaní,že když pokrčím nohy,tak zůstavám viset zaklíněný mezi ostatními.
Schválně,jak vyjedeme ,tak si zpočítám kolik nás tam ten kokot nacpal.
V kleci se začíná jasnit,a jsme na ohlubni.Konečně lezeme ven.Mhouřím oči před denním světlem a počítám tu špinavou bandu.
No jasnačka ,žádných sedmnáct,ale i se mnou dvacetdva.
Chuj s tím,hlavně,že jsme venku,nahoře.Je mi zima,prosvištím po spojovacím mostě do lampovny a maskovány.Na záchranku se stavovat nebudu,to má čas,raport napíšu až budu čistý.Ted se těším na teplo koupelny,jako malé děcko na cumel.Fáračky se mne sletí skoro samy a honem pod sprchu.Slastně přivírám oči a nechám se šlwhat proudem horké vody.Spolu se špínou,prachem a potem v odpadním kanále mizí i ta hnusné únava.
Ještě napsat hlášení a šikovně se vyhnout šefovi a adie.Ve vestibulu na mně mrkne zelené světýlko píchačky a s bohem šachto!Do zítřka nashledanou..
S chutí se nadechuji ,čerstvého mrazivého vzduchu před budovou.
Od pivnice“U zlomeného svědru“ sem větřík zanáší zápach piva a kouře,který se valí ven průduchy ventilátorů.
Je pod mrakem,na nose mně zastudí veliká sněhová vločka.A než-li by jsi řekl švec,je okolo bílo.Všude se lehounce a tiše snášejí miliony sněhových vloček.Velké a krásné zvolna padají ,aby svoji studenou a křehkou, přechodnou krásu rozbily o černý mokrý asfalt.
Intenzita sněžení se neustále zvyšuje a dohlednost je jen pár metrů.Na střechách zaparkovaných aut se začínají dělat čepice.
Ze sněhové šály se vyloupne známá postava.Kamarád Karel.Ve tváři má spokojený výraz a jak mu sníh sedá na řasy,tak intenzivně pomrkává,
„copak Karlíku?“
Karel mává taškou a sděluje mi ,ýe má nové katalogy elektroniky,což je jeho těžké hoby.
„to jsi ještě neviděl,ty tunery a magiče.Vídea ,no super to je paráda,samá elita ,Sanyo,Aiwa,Sony no bomba.žádné šmeidy made in Hongkong.“
Okamžitě mně zavaluje množstvím informací o dizajnu,parametrech,co to všecko umí.Vidím ,že to prožívá,jako by dostal ježíška.Zřejmě mu ani nevadí,že má jen jednoho posluchače a,že ten je spíš na holky.Najednou se zarazí.
„vždyt Ty mně vůbec neposloucháš,Tebe to stejně nezajímá?Tak promin.“
„ale jo zajímá mě to ,to víš ,že jo“uklidnuji Karla.
„ale mám super nápad,stavíme se někde na kolu a tam mi to můžeš i ukázat,tady by nám do toho nasněžilo,a můžeme si pokecat.Co Ty na to?Dobrý ne?“
Po chvílce váhání než se mu to v palici sešrotovalo,souhlasí.
„ale jenom na chvílku,a fakt jen na kolu“ujišťuje sám sebe.Má bobky abychom nedopadli,jako posledně.
„a kam půjdeme?“
„třeba do“Erbu“,odpovídám.
„tak to ale musíme,jiným autobusem“
„nebud blbej,pojedeme tímto,aspon si sedneme a na autobusáku si přesedneme na místnák“ Nastupujeme do přistaveného autobusu,lidi se na schůdcích oklepávají,jako ratlíci a na schůdcích se začíná tvořit loužička.
„co takhle týdeníček?byl by pánové?“domáhá se řídič jízdenek.
„za jednu dírku až do Místku“recituje Karel.
Ve voze je plno smradu z topení ,které se řidič marně zkouší zprovoznit, až to štípe v očích.
„nech toho a jed“pokřikují chlapi na řídiče,jeden přes druhého.
Po chvílce jízdy přestalo sněžít a to ,tak najednou,jako začalo.
Před předním sklem se objevuje panoráma města.
Obecně vzato mám tohle město,tak nějak rád.Ještě si pamatuji,jakým smutným dojmem na mně zapůsobilo,když jsem sem před mnoha lety přišel,a vítala mě obrovská ubytovna Hotelový dům VOKD.Tam jsem začínál se srůstáním s městem,a nebylo to vůbec jednoduché.Nejdříve rvačky po hospodách,pitky trvající i několik dnů.Jako přetrvávající vzpomínku na ty časy si nosím docela hezkou jizvu na bříše,jak mně píchl nožem jeden co byl střízlivější než-li já. A tím pádem byl rychlejší.
Ale později, to už bylo na co vzpomínat,přišly i ty hezké chvíle.
Stihl jsem se zde i oženit.Vychovat dvě dětí,poznat spoustu dobrých lidí a dokonce si pořidit i pár milých známostí. Nakonec i město samotné prošlo obrovskou změnou.Šachty sem dovedly lidi ze všech koutů republiky,stavěla se nová sídliště a obchody pro tisíce lidí,Vyrostly školky a školy,nové učiliště a bazen.Velké restaurace a plno míst která lákají v létě na procházky,třeba kolem řeky.
Ten kdo zde pár roků nebyl a přesto by byl rodák,tak by město nepoznal.Ze starého skrčeného Místku,zůstalo jen náměstí a pár historických budov.Všechno staré a ošklivé muselo ustoupit moderní výstavbě,sebevědomých věžáků,pro nové a mladé obyvatele,kteří zde našli práci a nové domovy.
Lidé na chodnících uhýbají před stříkající břečkou s pod kol automobilů.Každý někam pospíchá.přeplněné výkladní skříně obchodů oznamují,že čas Vánoční je již za dveřmi.Lákají naaranžovaným nasvíceným zbožím,ty kdož se ještě nerozhodli,co koupí svým blízkým.
I já si dávám s nákupem dárků na čas.Nevím ,jak bych to řekl,ale já se řídím intuicí a zatím mi to vždy vyšlo. Obyčejně ty hezké věci příjdou do obchodu i s malinkatým zpožděním,a to již má spousta lidí dárky doma různě poschovávané aby je třeba nenašly děti.
A nakonec co?Pokud mi to zítra výjde ,sednu do auta a zajedu do Ostravy není boha,že tam si něco nevyberu.
Možná,že i dnes mi něco padne do oka,člověk nikdy nemá říkat,ne.
A pokud to bude to ořechové,tak nemusím ani nikam jezdit.
„pane vrchní“, oslovuji číšníka,který s profesionálním úsměvem brzdí u našeho stolu.
„ano,prosím,pánové si budou přát?nebo máte nějaké specialní přáníčko?“ševelí a culí se na nás ,jako buzík..
Jé prostě miluji takove týpky,s radostí bych ho kopl do prdele,že by mi osral nohu až po koleno.
„to jste uhodl.prosím doneste nám ,Kolu,džůs a Milde sorte“
„je to,tak ,člověk by toho chtěl,ale jsou zde nějaké konvence a nejsme na světě sami.,třeba mu taky nejsem sympaticky a přitom mě obsluhuje,je to profesionál.Já bych to dělat nedokázal,jsem příliš konfliktní a asi bych měl v hospodě častěji poldy než-li hosty.“
Je tady příjemné teplo,co bych ještě mohl chtít?“
Rozhlížím se kolem sebe.Celkem útulné prostředí,malá místnost,více jako těch pět stolů by sem nenacpal ani kouzelník.A asi je ještě brzy alidi mají jiné starosti,tak zde sedíme s Karlem sami a akorád v rohu u okna sedí nějaká žena.
A Karel mele a mele,“no, tak co na to říkáš,ty repráky to je bomba co?To tak mít to jsou strojovny,“a strká mi pod nos katalog s barevnými obrázky HI_FI techniky.
„já se s tebe picnu,doma máš tou super technikou natřískaný byt a tady se rozplýváš blahem nad nějakou mini věžičkou,stejně jsou to jenom krámy“odpovídám a nepřestávám při tom pozorovat oknem bez záclon,cvrkot na Frýdeckém náměstí.
Zrovínka zde přistává Alpína ve stříbrné metalíze“tož teda to je dělo“ upozornuji Karla na ten skvost vyrobený u těch chudých kapitalistů na západ od naší hranice.
Mezi těma šunkami,Moskvičem a Škodovkou,kde zaparkovala,se vyjímá jako drahokam na levném řetízku od kolotočů.
Ovšem Karel má plnou palici magičů a zesilovačů,a je ve stavu,že by s nim nehnulo ani to,kdyby ted na náměstí přistála kosmická lod a z ní vylezli zelení mužíčci a šli si sem za námi dát pivo.
Z Alpíny s Rakouskou aspezetkou,se vysoukala prošedivělá ozdoba dámských budoarů,z třicátých let.
Prochází dveřmi a napochoduje si to přímo k barovému pultu.Tam se dává do řeči s číšníkem,který se samou horlivostí málem nepřerazí.Slyším jen samé „bite,ja bite,danke.“a vůbec číšníkovi nevadí,že že žena sedící v rohu se již několik minut snaží získat jeho pozornost,již před chvíli na něho kývla, ale on je, nejen blbej, ale asi i slepej.
Začínám ji pozorovat,líbí se mi.Brunetka,kolem třicítky je oblečena do elastického rolaku a tmavé sukně.Rolák nádherně kopíruje její postavu.Na můj vkus by mohly být větší,ale i ,tak vypadá pěkně.
Zrovínka něco hledá v kabelce,obsah kabelky se pomalu stěhuje na stůl.To je až neuvěřitelné,co všechno se vleze do takové prtaté kabelky.
Asi nenašla co potřebovala,tak to zase všechno cpe zpět.A světe div se ,ono se ji to povedlo na první pokus.
Opět kouká na bar.Tam je vše při starém.
Žena si mezi rty vložila cigaretu,vzápětí ji vyndává a nervozně s ní točí v prstech.
A už vím,hledala sirky,aby si mohla zapálit.
Vstávám,a dvěma kroky překonávám vzdálenost,která nás oddělovala.Připaluji ženě cigaretu.
„děkuji,Vám ,.je vidět,že džentlmeni ještě nevymřeli,máte hezký zapalovač.“
Podávám ji svého RONSONA.
„jejda dokonce je i s hodinkami“diví se a s úsměvem mi vrací zapalovač.
Vracím se zpět za Karlem,který se očima laská se Sonym s dálkovým ovládáním a lidovou cenou v mařenách.
Zapaluji si taky a kladu zapalovač na stůl.Karel ho bere do ruky a kouká se na hodinky.
„to už je tolik?“Diví se ,jak ten čas letí.
„Milane nezlob se,ale já už musím jít,včera pozdě,dneska pozdě,to víš ,Zdena by se zlobila,já ji slíbil,že ji dnes pomůžu pověsit záclony.Ja fakt musím,jdeš taky?“
„ne já ještě chvíli posedím,doma se mnou nemluví ani dveře,tak jestli příjdu později,tak už to horší nebude.“
„aha“říká,ale vidím,že stejně nechápe,má ze Zdeny bobky,at jde.
„dechneš to moje pití“?
„to víš ,že jo jen jdi“
„dík,tak čau zítra“. Karel se zvedá a odchází.
Ten platfusák mě ,ale už vážně začíná štvát.
„Pane vrchní“!docela nahlas si houknu na pinkla.“jednu kávu,prosím“
Očkem hodím po sousedce u,které jsem zabodoval se svojí pozorností.Ta se usmála,možná snad jen tomu,jak jsem rozchodil toho šášu.Ale já při své vrozené drzosti,jsem si to vyložil jako pozvání ke stolu.
„madam zajisté dovolí“,a už jsem vylepený na židli ,jako známka na dopise.“madam“na mě vykulí svoje mandlové očenka,ale zachovala se na úrovni.Když si to ted promítám,tak moje drzost byla neuvěřitelná,mohla mě vykopnout a já bych jenom svěsil uši.
Ale právě,že vše se odehrálo trochu jinak.Dokonce mi odpověděla.
„když,už jste se tak pozval?co mám s vámi dělat?Prosím posadte se a kam vám utekl kamarád?“
Vysvětluji situacia na oplátku se ptám zase já“A co Vy,tak sama?“
„Čekám tady na kolegyni z práce šla si tady na náměstí do opravny pro kozačky,už tady dávno měla být,kdo ví co se ji připletlo do cesty,vite jaké jsou ženy?“při tom se na mě docela hezky usmála,Což o to úsměv tedy měla nádherný,krásné zuby a mezi nimi jako kolibřík poletoval jazýček.
Až mě při te myšlence polila horkost,teda to se mi už dlouho nestalo aby ženská ve mně probudila,takové pocity po chvílce hovoru.To snad bylo ještě ve škole,kdy holky dokázaly na mě působit již jen svou přítomností,ale od te doby jsem snad přece jenom trochu vyrostl,Jak vidno asi ne dost.
Ted zrovna se mě ptá na moje zaměstnání. Kde pracuji a co tam dělám?
„já“ptám se přitrouble,maje hlavu plnou jiných myšlenek,jako by nás u stolu sedělo neméně pět a já nevěděl zda-li položená otázka je určena pro mě.
„na Pionýru,pracuji tam jako záchranář“a hned se představuji,
„Alena Vránová“vrácí mi přes stůl své jméno žena.
Vykládám ji o své práci a ,tak trochu se začínám předvádět.,jak nějaký puberták.
„to vyděláte dost peněz?“nadhazuje žena.To je stará baja i bych se divil kdyby tuto otázku nepoložila.
Jen se někomu zmíním o své práci,tak si hned každý myslí,že tam hovno děláme,mastíme karty a jsme za tu flákarnu královsky placeni.Sedíme, čumíme na telku a čekáme,kde to zahřmí.
Vránová,Vránová,hlavou se mi honí její příjmení,něco mi připomíná.Už to mám ,vždyt u nás ne elektro dělá nějaký inženýr Vrána,Párkrát jsem s ním i mluvil,když jsem tam byl domlouvat odpojení elektřiny,když jsme prováděli nějakou akci.Takový paprda před důchodem ,to je.Zkusím se ji zeptat jestli to není nějaký příbuzný,nebo se jen prostě jedná o shodu jmen.
A je to tady.když se ji nato ptám,tak mi v pohodě sděluje,že to je nejen její příbuzný,ale přímo manžel.Ted si uvědomuji,že jsem ho už nějaký čas neviděl,zastupuje ho tam ted takový jakýsi kluk,taky inženýrek,ale mladej a blbej.
Dokonce si hned vzpomínám,že jsem na poradě u vedoucího závodu slyšel,že Vrána má jít na nějakou stáž na Ministerstvo,nebo má tam dělat nějakého poradce,ale vždyt to je jedno.Líbí se mi Vrána?a nebo jeho paní?
Oparně sonduji,jaká je situace?
„tak jsem slyšel,že pan manžel je někde mimo?“
„ano je v Praze a vypadá to,že tam asi zůstane,jestli se mu podaří sehnat byt,tak bychom se tam mohli za nim v září přestěhovat.“
„a proč až v září?“táži se.
„já pracuji jako učitelka,tak bych na novém místě ráda začala od začátku školního roku,ovšem do září je ještě hodně dlouhá doba.Kdo ví,co se může do té doby vyvrbit?Prosím Vás to už je pět a nebo mi jdou špatně hodinky?Kde ta Hela proboha vězí?ona na mě asi zapomněla,to vite Vánoce.Je mi s vámi dobře,hezky jsme si popovídali,ale nezlobte se Milane,Mohu Vám tak říkat?Budu muset odejít,stejně jsem se tady zdržela déle než-li jsem měla v úmyslu.A to jen díky vám,dobře se posloucháte. Za dvacet minut mi totiž jede autobus a já budu mít co dělat abych ho stihla.“
„vy nebydlíte v Místku?“ptám se.
„ale ano,bydlím,ale ted jedu ke svojí matce do Dobré mám tam na hlídání nemocného syna,má teploty a nemůže do školy,tak je u mamky.A nakonec tam i přespím,co doma sama?Když je doma člověk sám,tak mu je smutno,sice bych měla co dělat,ale jsem taky nějak unavená a abych řekla pravdu ani se mi nechce.Všichni lítají s hadrem jako blázni,budou Vánoce a po svátcích zase nanovo,vždyt byly Vánoce chodilo se po návštěvách a ,tak stále dokolečka.Ale to Vy chlapi asi neznáte,Vám určitě smutno není ,že?Jste ženatý?“
Její otazku jsem přešel taktickým zabručením ,z čehož si mohla vybrat co ji napadlo.Raději ji nabízím doprovod,venku je tma a že máme společnou cestu a takové ty řečičky.
„budu ráda,a jestli chcete klidně mi říkejte Aleno,jsem na to zvyklá z práce a nakonec jsem Vás také oslovila křestním jménem.“
Platím účet a jdeme na autobusovou zastávku. Až tady, snad na poslední chvíli, si dodám odvahu a navrhuji,že bychom se mohli někdy zase sejít,Alena se krátce zamyslí a souhlasí.
„zítra ,zase tady na tom místě ale nic si od toho neslibujte.“
Autobus odfuněl a já stojím ,jako osel,najednou cítím, jak přituhuje.
No nic půjdu,taky domů.Vemu to přes park,mám to tudy blíž.
Snížek pochrupuje pod botama a zasněžené lampy pouštějí své nažloutlé světlo do korun stromů,a holé větve vrhají na zem pitoreskní stíny,všechno je takové zvláštní a tajemné.
Začínám přemýšlet o zítřku.Copak mi asi nadělí?
Téhož dne v 15.00 odpoledne
Všude na chodbách panuje klid.
Revírník Ing Tyleček zamyká kancelář úseku příprav a kráčí do koupelny pro techniky.Bude fárat na kontrolu pracoviště.
Náhledy fotografií ze složky Modří andělé -důlní záchranáři
