PŘEHLED VÝROBNÍCH SIL A VÝROBNÍCH VZTAHŮ V OBDOBÍ ROZKVĚTU FEUDÁLNÍHO HORNICTVÍ
PŘEHLED VÝROBNÍCH SIL A VÝROBNÍCH VZTAHŮ V OBDOBÍ ROZKVĚTU FEUDÁLNÍHO HORNICTVÍ
koncem 12. století vstoupil u nás feudalismus do vrcholného období, rozvojem výrobních sil dochází k další dělbě práce, k oddělování řemesel a obchodu od zemědělství a k rozvoji měst, jsou zakládána nejen města, nýbrž i vesnice, jejichž obyvatelé, poddaní, neodvádějí feudálním pánům již dávky jen v naturáliích, nýbrž zčásti i v penězích a renta naturální se částečně mění v rentu peněžní, rozvíjí se feudální řád, zvyšuje se produktivita práce, probíhá intenzivnější směna statků a zboží
– potřebují je jak kovy obecné pro potřeby řemeslníků a pro vyspělejší zemědělství, tak i drahé kovy, zvláště stříbro, jež se stalo měřítkem cen, pro dobu rozkvětu feudalismu je charakteristická stříbrná horečka, to je usilovné hledání stříbra
- tato zvýšená spotřeba kovů vyžadovala dokonalejších pracovních prostředků, to je zlepšení báňské a hutní techniky a zkušenějších pracovních sil, to je báňských dělníků a techniků vyšší odborné úrovně; se změnou výrobních sil došlo i ke změně forem báňského podnikání, v období raného feudalismu stačilo povrchové dolování, od 13. století dochází k dolování hlubinnému, k zakládání šachet a štol, používá se dokonalejších dobývacích způsobů, k těžbě již nestačí pouhá lidská síla
– začínají se uplatňovat stroje k zvládnutí dokonalejší báňské techniky bylo třeba havířů se speciálními znalostmi a se zájmem práci, hlubinné dolování bylo nákladnější než povrchové, kapitál nemohl poskytnout jednotlivec, nýbrž společnost podnikavých jednotlivců
– těžařstvo (složené převážně z příslušníků městského patriciátu, který ovládl nejen naše báňské podnikání, ale i obchod s kovem), nejstarší dochována zpráva o společnosti těžařů pochází z konce 13. století. Ve 13. století bylo hornictví v podstatě jedinou činností, ve které se začaly uplatňovat způsoby kapitalistického podnikání. Těžařstvu patřil důl, těžní a odvodňovací zařízení a nářadí, se kterým pracovali havíři a pomocní dělníci.
Jakmile bylo někde objeveno ložisko, začali se na místě shromažďovat bánští podnikatelé a havíři, vznikla horská obec, v jejímž čele stál jako králův zástupce hormistr. složení horské obce bylo obdobné jako složení obce městské, obchodnímu patricipátu ve městech odpovídali těžaři a rudokopci na horách. Někdy se horská obec, zvaná prostě hora, udržela jako správní a výrobní útvar dosti dlouho, aniž se změnila v město; příkladem je u nás Kutná Hora, která se nestala městem žádnou obvyklou známou cestou. Všude tam, kde se dolování stalo trvalejším, byla obec horská doplněna obcí městskou, tj. v obci se usazovali řemeslníci a obchodníci a vznikalo tak báňské město, jehož patriciát se vytvořil z těžařů, rudokupců a obchodníků.
Z nejstarších našich báňských měst byla významným střediskem :
Jihlava, Německý Brod, Kutná Hora, Jílové, Banská Štiavnica, Kremnica, Banská Bystrica a Smolník.
Poněvadž hornictví a hutnictví opatřovalo drahý kov pro rozvíjející se peněžní hospodaření a obecný kov pro městskou řemeslnou výrobu, snažili se zajistit si rozhodující vliv na báňskou a hutní výrobu jak feudálové, tak i patriciové. Kdo v tom kterém období byl mocnější, zeměpán nebo feudální pozemkový majitel, měl větší podíl na zisku, plynoucí z dolování. Pro svůj hospodářský význam nabývali pak jak podnikatelé, tak do určité míry i dělníci, pracující v hornictví a hutnictví privilegované postavení vůči ostatním tzv. horní svobodu.
Nejvýznamnější politickou událostí 13. století mající vztah k hornictví byla kodifikace jihlavského a banskoštiavnického městského a horního práva.
Jihlavské právo – bylo potvrzeno r. 1249 králem Václavem I. a moravským markrabím Přemyslem v Jihlavě.
V podstatě uznalo několik základních principů
– především svobodu podnikání a ochranu majetkových práv.
Stanovilo první směrnice pro řešení majetkoprávních vztahů a hlavně sporů, vznikajících při přechodu na hlubinné dobývání. Banskoštiavnické právo – se v originálu nedochovalo. Ví se však, že
v r. 1255 dostala Banská Bystrica některé výsady podle banskoštiavnického práva ( muselo tedy existovat dříve) a ostatní města na Slovensku obdržela banskoštiavnické právo až ve 14. století. Nejstarší opis tohoto práva pochází z r. 1466. Z r. 1275 se však dochovala městská pečeť, která je nejstarší městskou pečetí s hornickými atributy ( prvky).
Obě práva kladla důraz na: hospodárné dobývání, spolehlivost vyměřování důlních měr, bezpečnost provozu s přihlédnutím k odvodňování důlních vod, což byl v té době největší problém v hornictví.
Právo na nerostné suroviny se snažil zajistit se především zeměpán;
toto právo se nazývalo horní regál
- který se vyvíjel pozvolna. Do poloviny 13. století patrně vyplývalo z horního regálu jen právo krále na určité poplatky z výnosů báňského podnikání, zvané urbura. Všechny doly patří králi
- král má právo rozhodovat o horních záležitostech, povolovat oprávnění k dolování, čili udělovat horní propůjčky – což znamená, že pozemkový majitel nemá na ložisko vlastnických práv.
Z horního regálu vyplývalo nejen právo na propůjčování báňských oprávnění a vydávání báňských zákonů, nýbrž i pravomoc soudní a správní a právo na urburu – to je dávka z vytěžené rudy.
Král však, jako majitel regálu, měl ještě jiná práva.
Při vyměřování dolového pole měl právo na jeho část, na tzv. královský lán a na to dolové pole, který zbylo mezi dvěma vyměřovanými měrami.
Jako se měnil s vývojem feudalismu obsah horního regálu, měnily se i zásady horní svobody.
Největší byly horní svobody ve 13. a 14. století, kdy se vztahovaly jak na podnikatele, tak na havíře. Měli svobodný příchod do báňského revíru a svobodný odchod z něho.
Pozemkoví majitelé neměli nárok na těžařovu pozůstalost a zděděný důlní majetek nepodléhal dědické dani. Z horní svobody vyplývaly některé povinnosti a práva i pro pozemkového majitele:
nesměl bránit podnikatelům a horníkům v dolování, byl povinen dát pozemek na stavbu důlních objektů, povolit mu stavbu úpraven a hutí na jeho náklad, museli udržovat ve sjízdném stavu i cesty, užívané důlním podnikatelem, dodávat ovšem za náhradu i potřebnou vodu.
Pozemkový majitel byl ochoten plnit tyto povinnosti, musel mít zaručen i podíl výnosu báňského podnikání, proto dostával podle zákonů třetinu tzv. urbury, dále měl nárok na část každého dolového pole, vyměřeného na jeho pozemcích (tzv. panský lán) a na „díl polí“ to je 1/32 výnosu rudy.
Rozvoj hornictví ve 13. století – vznik nových specializovaných řemesel,
dochází k nové organizaci důlních zaměstnanců. Vedle havířů vzniká řada dalších odborností:
hašplíři – pomocní dělníci, kteří ručně otáčeli klikou hašplu
– vrátku tzv. „vrátkaři“,
důlní tesaři,
důlní kováři,
trejvíři – těžiči,
dělníci pro těžbu rubaniny na povrch,
pohaněči koní u trejbu.
Pro naše hornictví v období vrcholného feudalismu je charakteristický důraz, s jakým králové uplatňují svá regální práva , dále poměrně značné horní svobody pro těžaře i horníky.
Zákonnou normou, která vyhovovala našemu hornictví v této době, byly první naše báňské řády, jako jihlavský, německobratrský a kutnohorský, na Slovensku původní zvykové právo štiavnické, gelnické a rudnavské; později pak Kremnica přijala právo kutnohorské a Štiavnica jihlavské. To byl zhruba stav, v němž bylo naše báňské podnikání v době od 13. do konce 14. století.
Husitské revoluční hnutí vedlo k oslabení moci panovníkovy a k posílení hospodářské moci šlechty na úkor církve. Báňskému podnikání bouřlivá doba revoluce přirozeně neprospívala, ale nezničila je. K důležité změně došlo u báňského podnikatele, tj. u německého patriciátu, na jehož místo nastoupilo drobné české měšťanstvo, z něhož se formoval nový patriciát.
Český patriciát – měl nedostatek podnikatelského kapitálu. Vedle měšťanů se začíná v báňském podnikání uplatňovat i šlechta a od konce 15. století, zvláště na Slovensku, zahraniční tzv. obchodní kapitál, představovaný německými domy Fuggerů, Welserů a jiných. S ním dochází v našem hornictví k určitým změnám:
lénhavíři jsou nahrazováni námezdnými havíři,je zaváděna důsledně úkolová mzda, malé důlní podniky drobných podnikatelů jsou spojovány ve větší celky, které umožňují racionálnější dolování a produktivita práce v hornictví se podstatně zvyšuje.
Obchodní kapitál u nás v 16. století financoval i velkorysé podnikání některých velmožů, jako byli Šlikové na Jáchymovsku nebo Pluhové ve Slavkově.
S tímto kapitálem byli ve spojení i Habsburkové, z nichž zvláště Ferdinand I. zasáhl důrazně do báňského podnikání v českých zemích i na Slovensku.
Další významný vliv hornictví na rozvoj řemesel, obchodu, vědy, umění a politiky:
nárůst objemu těžby vzácných kovů
ražba hodnotných mincí, a tím i zvýšení životní úrovně společnosti
rozvoj výstavby měst, zejména honosných světských a církevních staveb.
To umožnilo rozvoj uměleckých řemesel a převážně výtvarného umění (Kutná Hora, Jihlava apod.),
těžba do větší hloubky podmítila
– rozvoj fyziky ( zejména mechaniky), vytváří se základy strojírenství např. použití kola jako zdroje pohonu jednoduchých strojů, hornictví a hutnictví
- největší odběratelé dřeva, dřevo se stává základním materiálem pro: stavby důlních a hutních provozů pro výrobu řady strojů a zařízení ( žentoury, větrací lutny) vyztužování jam větracích a těžebních komínů, důlních chodeb zabezpečení dobývek provoz hutí
– spotřeba velkého množství dřevěného uhlí („uhlíři“) – to ovlivnilo lesní hospodářství vznik lesních řádů.
Středověké hornictví dalo základ:
strojní technice,
vodním stavbám,
mineralogii a geologii
(urychlilo vývoj právních věd a sociálního uvědomění)
Středověké hutnictví dalo základ:
metalurgii,
prubířství („pruběřství“ – nauky o prubování (zkoušení) rud, nerostů nebo hutních výrobků),
chemii atd.
Další zajímavosti tohoto období:
první zlaté mince razil Jan Lucemburský v roce 1325,
ve 13. a 14. století se vytěžilo asi 11/12 evropské těžby a nejméně 1/3 světové těžby zlata v Čechách, ve Slezsku a Uherských zemích, to je na Slovensku a Sedmihrasku
,zvláštností zlatorudného hornictví ve Zlatých Horách ve Slezsku bylo tzv. měkké dolování
– hornické dobývání chodbami; raženými ve zlatonosných nánosech),
ve 14. století se tímto dolováním získalo značné množství zlata, v průběhu 10. století a hlavně pak 12. století se rozvíjela těžba soli, jáchymovský rudní revír se stal v 16. století střediskem značného počtu havířů toužících po zbohatnutí.
Pozn. V 16. století – objev bohatého stříbrného ložiska v r. 1516 měl za následek hospodářský vzestup města, který byl úměrný důlní činnosti.
Počty obyvatel:
V r. 1516 – 1 050 obyvatel
V r. 1522 – 7 574 obyvatel
V r. 1524 – 11 341 obyvatel
V r. 1534 – 17 787 obyvatel
V létech 1516-1534
– rozkvět Jáchymova, později úpadek. ½ obyvatel byli bánští dělníci, dozorci a úředníci.
V r. 1527 nastoupil jako městský lékař v Praze Georgius Agricola a založil tradici výchovy bánských odborníků.
V 16. století měla Praha 80 000 obyvatel a byla jedním z největších evropských měst.