....MODŘÍ - ANDĚLÉ...

Vliv hornictví na civilizační vývoj člověka

Úvod

Hornictví se již v pradávných dobách podílelo na vývoji historie jak ve smyslu politickém, tak i kulturním a sociálním. Je prokazatelné, že to bylo právě hornictví, jehož činností a hospodářskými výsledky byly ovlivňovány dějiny všech národů a států. Převážná většina válek, které kdy byly vedeny, byly uskutečněny ve snaze získat:

- zdroje nerostných surovin,

- úrodnou zemědělskou půdu.

Nehornická veřejnost a to nejen v Evropě, má poněkud neucelenou představu a mnohdy i zkreslený názor na hornictví. Je to způsobeno nedostatečnou informovaností o tomto, dnes již průmyslovém odvětví. Převážně jsou veřejnosti předkládány pouze zprávy o různých důlních neštěstích a katastrofách. Je nutné také si uvědomit, že hornictví je oborem velmi těsně sepjatým s přírodou. Mnohdy také projevy některých ekologických pracovníků zcela neopodstatněně zveličují devastační následky těžební činnosti, ať hlubinné, tak především povrchové. Je pravdou, že hornické podnikání je devastační činností, zejména při povrchovém dobývání, ale tyto devastace se dají již v průběhu uvedené činnosti velmi podstatně omezit díky moderní technice a technologickým postupům a po ukončení těžby je možné je v poměrně krátké době i úplně zahladit. To se, bohužel, nedá říci o řadě dalších oborů a odvětví, které dlouhodobě znečišťují vodní toky, poškozují různými emisemi vegetaci i faunu, jako např. v nedávné minulosti zemědělství s několikanásobně zvýšeno spotřebou umělých hnojiv. (Pozn. – rekultivace – severní Čechy – řízené zalesňování hald apod.). Zvláštnost hornictví spočívá především v těsném sepětí člověka s přírodou, která by ani využíváním moderní techniky a technologických postupů v těžebních provozech, neměla být trvale poškozena.Asi milion let trvající vývoj lidstva byl již od jeho začátku podmíněn základní snahou o přežití. Znamenalo to především zajištění dostatku potravy, což byla záležitost vysloveně pudová. Později si pračlověk začal všímat nejen živé přírody a pro usnadnění svých primitivních pracovních úkonů začal používat kamene. • Nerostné suroviny základní podmínkou rozvoje materiální kultury od nejstarších dob Starost o nerostné suroviny provází člověka od okamžiku, kdy vyrobil první kamenný nástroj, a kdy se vlastně stal člověkem. Od tohoto okamžiku uplynulo již nejméně 600 000 let, možná však, že ještě o několik set tisíc let více. Bylo to někdy ke konci třetihor; přesnější dobu nevíme. Nerostné suroviny se také proto staly svého času základem staré periodizace lidských dějin. Vývoj lidstva byl rozdělen na:

dobu kamennou,

dobu bronzovou

,dobu železnou.

Dobu kamennou dělíme podle techniky zpracování kamenných nástrojů na: starší dobu kamennou (paleolit), kdy pračlověk zhotovoval kamenné nářadí a zbraně štípáním a přitloukáním, mladší dobu kamennou (neolit), která je charakterizována řezanými, broušenými a vrtanými kamennými nástroji.

Době bronzové předcházela krátká doba měděná, v níž se nářadí, zbraně a ozdoby vyráběly z čisté mědi. Období výroby nářadí z kamene se pak ještě dále dělí na:starší čili spodní paleolit, (protolit),střední paleolit, (mezolit),mladší čili svrchní paleolit, (miolit),neolit. mezi starší a mladší dobou kamennou – paleolitem a neolitem – střední doba kamenná – tzv. mezolit (protomeolit, epipaleolit),po mladší době kamenné – zařazena ještě pozdní doba kamenná – tzv. eneolit. Ve starším paleolitu (ve starším časovém úseku starší doby kamenné čili krátce v protolitu) žili pralidé v houfcích a živili se z počátku sběrem rostlinných plodů (sběračství) a lovem zvěře (lovectví). Každý člen lidské společnosti si sám sbíral nerostné suroviny a každý sám pro svoji vlastní spotřebu vyráběl kamenné nářadí a zbraně. Používalo se takřka výhradně nerostných surovin místního původu. Směna výrobků neexistovala.

Jako dorozumívací prostředek vzniká řeč. Do středního paleolitu (do středního úseku starší doby kamenné, označovaného někdy také krátce jako mezolit) časové spadá dělba práce mezi pohlavími, začátky pokrevních příbuzenských svazků a průběh proměny pravěkého houfce v pravěkou obec. Po prvé se setkáváme v tomto časovém úseku s náboženstvím. Pračlověk zpracovává nerostné suroviny nejbližšího okolí; směna výrobků dosud neexistuje. Dnešní člověk (homo sapiens) vzniká ve svrchním (mladším) paleolitu (v mladším úseku starší doby kamenné čili krátce v miolitu). Svrchně paleolitické lidské společenstvo se rozrůzňuje podle oblastí, vzniká rodové zřízení obcí, vznikají rodové jazyky. Příbuzní se počítají po mateřské linii. Vzniká paleolitické umění. K výrobě nářadí, zbraní aj. používá pračlověk blízkých, ale i vzdálených surovinových zdrojů, dochází k prvé směně výrobků, z počátku náhodné, později pravidelné. Člověk tak zahajuje zbožní výrobu, tj. výrobu spotřebních předmětů za účelem směny. V neolitu (mladší době kamenné) se rozšiřuje okruh zpracovávaných nerostných surovin a rozvíjí se směnný obchod s výrobními nástroji i spotřebními předměty. Rozvíjí se směna zboží a vzniká zemědělství a soukromé vlastnictví půdy. Vzniká hrnčířská výroba. Rozvíjí se umění a náboženství. I když pravěký člověk používal k výrobě nářadí a zbraní také jiné surovin, jako dřeva, kostí, kůží, plodů a pletiv, přece jen nerostné suroviny zůstaly nejdůležitější složkou jeho materiální kultury a také se nejčastěji zachovaly jako památky po jeho životě. Začátek starší doby kamenné – paleolit – se doposud nepodařilo ani přibližně stanovit, ale víme, že v této a pozdější době začal pračlověk vědomě sbírat některé druhy kamenů a začal je opracovávat, upravovat a vyrábět z nich jednoduché nástroje. Netrvalo tak dlouho a začal tyto nerostné suroviny vědomě vyhledávat a těžit.Význam této doby spočívá ve skutečnosti, že se průkazně primitivní a pudový pračlověk měnil v člověka myslícího a tvůrčího. Je pravděpodobné, že pravěký člověk začal využívat náplavů vodních toků. V náplavech objevil také poprvé kovy a jejich rudy. Začal z náplavů vybírat jen určité druhy nerostných surovin a také zjistil, kde tyto suroviny byly v náplavech usazeny. Začal tedy postupovat proti proudu potoků a říček až do míst, kde byly tyto suroviny vodou vymílány, rozrušovány a dále transportovány. Tak začal objevovat původní ložiska nerostných surovin a začal je na jejich výchozech vědomě povrchově dobývat. V tomto období, které trvalo asi do padesátého tisíciletí před Kristem, se člověk naučil již rozpoznávat jednotlivé nerostné suroviny podle jejich upotřebitelnosti a vhodnosti pro opracování. Toto období můžeme považovat za další etapu rozvoje myšlení a současně i za počátky vědomé prospekce a využívání ložisek nerostných surovin.

• Křesovce – nerostné suroviny pro výrobu štípaných nástrojů a zbraní Pozornosti zkušeného sběratele kamenných nástrojů neunikne, že kromě nástrojů zhotovených lidskou rukou se na nalezištích vyskytují, a ne právě v malém množství, přirozené úlomky hornin, které svým tvarem nápadně připomínají tvary člověkem záměrně opracované. - tyto přirozené tvary najdeme ve sbírkách lidových sběratelů, ale velmi často i ve sbírkách museí. Jsou-li sběratelé upozorněni, že jde o přirozený útvar („hříčku přírody“), přijímají zpravidla určení s nedůvěrou a neradi se s domnělými výrobky pračlověka loučí. Že tomuto svodu podléhají nejen lidoví sběratelé, ale i odborníci, o tom nás nejlépe přesvědčují nálezy eolitů, o jejichž pravosti či nepravosti se vedou spory již mnoho desítek let, -tvary,připomínající nejjednodušší tvary nástrojů, na nichž dlouhá statisíciletí starších čtvrtohor (pleistocénu)zanechala své stopy,jako je patina,otlučení a obroušení přirozeným transportem a větrný obrus, -než přikročil pravěký člověk k výrobě kamenných nástrojů určitých záměrných tvarů, používal tvarově vhodné přirozené úlomky hornin i nerostů, -tvarem vhodné přirozené úlomky hornin a nerostů sbíral pračlověk z počátku: - na zvětralém skalním povrchu, - v sutích, - v říčních náplavech a v ledovcových nánosech. Zásoba na nalezištích přirozených tvarů bylo po určité době vyčerpána - byl později nucen sbírat i tvary méně vhodné a ty docela jednoduchým přitlučením upravovat do žádaných tvarů. Otloukal výčnělky, zarovnával nepravidelnosti na povrchu , otupoval ostré hrany, kterými se mohl poranit. Tímto způsobem vznikly první kamenné nástroje - vhodně upravené přirozené úlomky hornin nebo valouny – tvarem velmi podobné původním přirozeným valounům. Pozornosti pravěkého člověka neušlo ani to, že ne všechny horniny lze stejným způsobem opracovávat:proto si začal vybírat jen určité druhy hornin, nejsnáze se opracovávají horniny beztvaré, celistvé a jemnozrnné. V dalších vývojových obdobích kladl zvláštní důraz na fyzikální vlastnosti zejména štěpnost zpracovávaných hornin (pazourek, rohovec, radiolarit, obsidián).

V krajinách, kde chyběly horniny amorfní, sáhl pračlověk po horninách celistvých a jemnozrnných, jako jsou sedimentární a kontaktní křemence všesměrné stavby. Křemenné a křemencové horniny mají vedle své výborné štěpnosti snadné opracovatelnosti a velké tvrdosti jednu nevýhodu – křehkost. tento podstatný nedostatek kamenných nástrojů byl odstraněn teprve v neolitu (mladší době kamenné), v mladší době kamenné bylo k výrobě kamenných nástrojů použito ve velkém měřítku krystalických břidlic a hornin vyvřelých. (z krystalických břidlic hlavně amfibol, z vyvřelých spilit).

První nerostné suroviny získával pračlověk sběrem. Zpracovával nejen pazourek, ale také ostatní křemenné odrůdy a křemité horniny, které mají podobné fyzikální vlastnosti jako pazourek. Tyto nerosty a horniny zpravidla také zvětrávají (rozpadají se). Zvětrávání vzdorující pazourky a rohovce vyvětrávají proto poměrně velmi rychle ze svého, nejčastěji slinitého prostředí, které se rozpadem mění v jemné, vodou snadno odplavitelné částice, zatím co pazourkové a rohovcové konkrece (=shluky) zůstávají ležet na rozvětralém a vodou splachovaném povrchu slínů nebo jiných hornin, často i v souvislé vrstvě jako přirozená pazourková nebo rohovcová dlažba anebo leží na zvětralém povrchu jednotlivě roztroušené jako pazourkový anebo rohovcový koberec. Podobnou přirozenou dlažbu tvoří také rohovce a křemence. Z křemenných a křemencových dlažeb i koberců primárních (původních) nalezišť odnáší tekoucí voda konkrece, čočky i úlomky křemenů a křemenců do koryt potoků a řek, kde je pak ukládá s úlomky ostatních hornin a s pískem ve štěrkopískových náplavech (terasách) na nalezištích sekundárních (druhotných). Do potočišť a řečišť se dostávaly zmíněné úlomky také soliflukcí (půdotokem) dob ledových. Soliflukcí a tekoucí vodou se dostaly křemeny mnohdy desítky, sta, ba i tisíce kilometrů daleko od svých původních nalezišť.Také severský ledovec na sobě často nesl křemeny a křemence z původních i druhotných nalezišť a zanechal je pak po svém ústupu v čelních základních, bočních i středních morénách na nalezištích dalších (třetího řádu). Tímto způsobem zanesl severský ledovec baltické křemeny a skandinávské křemence až na severní okraj Českého masívu, do Moravské brány a do ostatních střední Evropy. Nejstaršími dosud známými nerostnými surovinami pravěkého lidstva našich zemí jsou:

Křemen, křemenec,Porcelanit, vápenec,vzácně pazourek, chalcedon

Z kambrického křemence českého původu je zhotoven abbevillienský pěstní klín (podle naleziště u Abbeville ve Francii) z Chlumu u Srbska na Berounsku. Abbevillienský pěstní klín z Račic u Písku je z valounu žilného křemene.Z jemnozrnného, krevelem zbarveného křemence byl vyroben acheuleenský pěstní klín z Křešic u Litoměřic.Acheuléenský pěstní klín, nalezený u Lubné na Rakovnicku je z pruhovaného porcelanitu. Moravské pěstní klíny jsou: z křemene (Brno-„Žlutý kopec“) z dinasového křemence („Leskoun“ u Olbramovic) z vápence (Moravany u Brna) z pazourku (Přívoz u Ostravy, Třebařov). Micoquienský pěstní klín z Kyjovska je chalcedonový (podle La Micoque ve Francii). Staropaleolitické pěstní klíny a úštěpová industrie clactonienského rázu patří ve střední Evropě k nejstarším památkám materiální kultury. Existence lidstva s pěstními klíny byla popírána. Nálezy pěstních klínů se množí v Německu a přibývají i u nás. Nejstarší náš pěstní klín z „Chlumu“ u Srbska je zhotoven z valounu jemnozrnného bělošedého kambrického křemence, který byl vodami na Berounsko zanesen z jineckého kambria. – Naleziště pěstních klínů. Křemenná a křemencová surovina byla v různých obdobích nejstaršího paleolitu (protolitu) zpracovávána různými technikami. Bylo používáno čtyř různých způsobů: techniky clactonienské (sbíjení o kámen) sbíjení kamenem techniky bipolární sbíjení tvrdým dřevem nebo kostí Nejstarší výrobní technikou je sbíjení o kámen, zjištěná v Čechách na protolitickém sídlišti u Mlazic na Mělnicku, u Roudnice nad Labem a v Třebonicích u Prahy. Při této technice se sbíjelo o větší kamennou podložku, položenou na zemi, a to tím způsobem, že valoun, s něhož měly být sraženy úštěpy se držel v rukách a naráželo se jím na kamennou podložku asi tím způsobem, jako kdybychom chtěli napříč přerazit kamennou desku. K velmi starým technikám patří sbíjení kamenem.Touto technikou je vyroben křemencový abbevillienský pěstní klín z „Chlumu“ u Srbska na Berounsku. Při tomto výrobním postupu byl valoun držen v jedné ruce a druhou rukou se naráželo kamenným otloukačem. K nejstarším způsobům opracování kamene patří také technika bipolární. Při tomto způsobu opracování se používalo rovněž kamenné podložky. Mladší protolitickou výrobní technikou je sbíjení tvrdým dřevem nebo dlouhou kostí. Touto technikou je opracován acheuléenský křemencový pěstní klín z Křešic u Litoměřic a acheuléenský pazourkový úštěpový pěstní klín z Přívozu u Ostravy.

Použití: Valouny čirého křemene – křišťálu – zpracovával v určitém množství takřka pravidelně člověk magdalénienský. Magdalénienské křišťálové artefakty (výrobky) jsou známy jak ze stanovišť moravských, tak i ze stanovišť českých. V Čechách byly ojedinělé křišťálové artefakty zjištěny na magdalénienském sídlišti v Kvíci u Slaného. Na Moravě byl objeven atelier s bohatou křišťálovou industrií v magdalénienské kulturní vrstvě v babické „Žitného jeskyni“ u Křtin v Moravském krasu. Přirozené křemenné valouny sbíral pravěký člověk všech dob. Používal jich od paleolitu až do doby železné, jako drtitel při drcení obilí, jako roztloukačů na roztloukání kostí, tvrdých jader, pecek a jiných předmětů, v mladším paleolitu jako roztíračů barev. Neolitický skalník na „Bílém kameni“ u Sázavy nad Sázavou používal křemenných valounů, které získával sběrem v řečišti Sázavy, při dobývání bílého krystalického vápence. Podobně jako křemen, tak i křemenec byl v krajinách bez amorfních křešovců používán k výrobě kamenných nástrojů a zbraní. Zejména jemnozrnné odrůdy křemenců mají podobné fyzikální vlastnosti jako isotropní křemeny amorfní. Moravský Absolonův praaurignacien a gigantolitický ondraticien se vyznačují nástroji, vyrobenými velkou většinou z třetihorních dinasových křemenců. Od třetihorních dinasových křemenců nedovedeme zatím bezpečně rozlišovat podobné křemence z českého útvaru křídového, geneticky souvisící s druhohorním tropickým zvětráváním. Nejznámějším amorfním křešovcem je pazourek. Vznikl nahromaděním kyseliny křemičité v porésních (dutinkovitých) mořských usazeninách svrchního křídového útvaru.

Tvoří: konkrece (shluky),čočky,vložky různé mocnosti a různého plošného rozsahu. - tvrdé konkrece, čočky a vložky jsou ve volném terénu poměrně snadno uvolňovány z měkčích vápnitých porésních vrstev křídového útvaru srážkovou vodou, účinkem mrazu a větru; v údolí řek a potoků je uvolňuje tekoucí voda a na březích moře příboj mořských vln, - větší pazourkové konkrece a úlomky pazourkových čoček zůstávají a hromadí se v kamenité vrstvě na povrchu terénu, v korytech řek a potoků, anebo na mořském pobřeží, barva pazourku je na lokalitách různá.

Jsou známy odrůdy od odstínů: - černavě šedých přes šedé, - světle šedé, - hnědavě až hnědošedé, - šedohnědé až šedavě hnědé, - hnědé až k medově žlutohnědé. - pazourkové hlízy, úlomky a odštěpky, uvolněné z původní matečné horniny pozvolna navětrávají – pokrývají se bílou patinou. Podle jakosti a hloubky, do které patina v pazourku proniká, lze zpravidla usuzovat na dobu, po kterou byly štěpné plochy vystaveny půdotvorným činitelům. Můžeme v určitých případech podle jakosti patiny usuzovat na stáří štípaných pazourkových nástrojů, - hlavní a největší ložiska pazourku jsou v horninách nejsvrchnějšího křídového útvaru, zejména v přímořských krajinách od severozápadní Francie přes Holandsko, Belgii, Dánsko do severního Německa, - pazourkový materiál našich pravěkých sídlišť je vesměs severského původu. Pochází jednak z pleistocénních morén, pokrývajících celou střední a severní Evropu a jednak přímo z baltických pazourkových ložisek, - pazourková surovina byla na naše sídliště přinášena pravěkými obchodníky ve tvaru prismatických (hranolkovitých) nebo pyramidálních (jehlancovitých) jader. Krásná, velká jádra šedého, pruhovaného pazourku našel L. Hájek v sídlištní jámě období keramiky vypíchané ve sprašovníku bývalé Ecksteinovy cihelny ve Slaném. Ve velkém počtu byla nalezena pazourková jádra – v Lobči u Mšena. Jednotlivě nebo v několika kusech se pazourková jádra objevují zpravidla na každém českém neolitickém sídlišti. Na českých pravěkých sídlištích se pazourek ve velkém množství objevuje naposled v neolitickém období keramiky vypíchané. V nejmladším neolitu se objevují ojediněle v našich zemích z pazourku vyštípané, zčásti broušené hranolkovité sekery nordického původu. Z konce neolitu, a ze začátku doby bronzové pocházejí také naše nejkrásnější pazourkové výrobky, totiž pazourkové šipky, hroty oštěpů a pazourkové dýky. Byly v užívání jen krátkou dobu, protože pravěcí odborníci z jihu donesli tyto předměty v provedení kovovém – z bronzu. Bronzovým nástrojům a zbraním nemohly křehké pazourkové nástroje a zbraně konkurovat a byly z trhu vytlačeny a v poměrně krátké době téměř úplně nahrazeny bronzem.

• Počátky skutečné hornické činnosti

Při velké poptávce po pazourkové surovině v nejmladším miolitu byly brzy vyčerpány zásoby (uložené v dlažbách, kobercích i sutích). - pravěký člověk byl nucen se poohlédnout po říčních a ledovcových nánosech v okolí a když i tam vyčerpal přírodou připravené zásoby, nezbývalo mu, než aby se pokusil uvolnit konkrece čočky anebo vložky pazourku ještě zpola vězící v matečné hornině. Od dobývání polouvolněné nerostné suroviny přikročil později k dobývání pazourku z matečné horniny navětralé a posléze i z horniny čerstvé. Stejně postupoval i při dobývání jiných křesovcových surovin. Tak vznikly v rovinatém terénu první lomové jámy (jámové lomy), na svazích první stěnové lomy a na příkrých svazích krátké chodby (štoly). Počátky hornických prací spadají časově do střední doby kamenné. V mladší době kamenné pak již pravěký horník pronikl do značných hloubek, často i přes 10 metrů: vyhloubil tak první šachtice, z nichž pak ještě často razil do stran chodby. Ložisko bylo otevřeno těžními jámami, vyhloubenými po úroveň ložiska, odkud se razily chodby, ve kterých se těžilo, pokud nehrozilo nebezpečí zavalení díla. Pak se vyhloubila nová jáma a těžba pokračovala. Tento způsob těžby zůstal nezměněn také v mladší době kamenné i v době bronzové a ještě koncem minulého století se tímto způsobem těžily české granáty v Českém středohoří a keramické jíly u Mělníka. Tvar těžních jam a štol se nelišil od tvarů jam a štol doby současné. Měnil se rozsah a způsob dobývání.

Neolitický horník používal kamenné, kostěné a dřevěné nástroje;

k těžbě pak zařízení dřevěné, kožené a zařízení z rostlinných tkaniv. Stěny jam a stropy štol zajišťoval pravěký horník proti zřícení výdřevou.Hornické dobývání pazourků dosáhlo velkého rozsahu v: GRIVES GRAVES ve Velké Británii (asi 250 dolů), HOV v Dánsku, CISSBURG v Anglii, AVENNES, OBOURG, SPINNES v Belgii, CHAMPIGNOLLES ve Francii, MANER v Rakousku. Nejstarší a na světě jediné pravěké lomy na mramor a vápence jsou na BÍLÉM KAMENI U SÁZAVY nad Sázavou. Mramor se v pravěku používal nejen pro výrobu ozdobných předmětů, ale i k pálení vápna, kterým se desinfikovaly obilní sýpky a hroby. Další důležité vyhledávané nerostné suroviny: vedle pazourku zpracovával pravěký člověk různé odrůdy rohovce, které lze rozdělit do třech skupin: sedimentární amorfní rohovce – vyskytují se jako konkrece, čočky nebo vložky zejména v karpatském útvaru jurském a byly používány k výrobě nástrojů i zbraní, rohovce kontaktní – vzniklé z jemnozrnných hornin sedimentárních na styku se žhavou lávou hornin vyvřelých, v oblasti Českého masívu se vyskytují zejména v Barrandienu, ve Středočeském masívu žulovém a v Českém Středohoří. Pravěkým člověkem byly používány kontaktní rohovce barrandienské a porcelanity z Českého Středohoří. V Barrandienu jsou to zejména kontaktní rohovce, vzniklé vypražením jemnozrnných paleozoických břidlic na styku s lávou diabasovou. Zpracovával je člověk magdalénienský, gravettienský i člověk miolitických období starších. V oblasti Českého Středohoří vznikly kontaktní rohovce vypražením křídových slínů na styku se žhavou lávou čedičovou. Podobají se velmi často porcelánu, označují se jako porcelanity nebo porcelánové jaspisy. Porcelanitové kamenné nástroje jsou uváděny z paleolitického stanoviště u Holedče na Žatecku, rohovce – vzniklé metamorfosou regionální ve velkých hloubkách a za velkého tlaku, se objevují jen ojediněle.Mimo naše území se těžily a opracovávaly rohovce v Kielcích a Kremionkách Opatowskiech v Polsku. Z karpatské oblasti pochází jedna z nejkrásnějších nerostných surovin, kterou zpracovával člověk paleolitický–čokoládově hnědý nebo trávově šedozelený radiolarit z druhohorních vrstev ZKarpat. má mastný lesk a krásný lasturnatý lom, jsou z něho vyrobeny překrásné listovité hroty (tzv. vavřínové listy) szelestienu z Moravan u Piešťan na Slovensku, z Předmostí u Přerova, ze „Stránské skály“ u Brna. Karpatský radiolarit se také běžně vyskytuje téměř na všech gravettienských sídlištích moravských (Dolní Věstonice, Předmostí u Přerova) a řidčeji i na stanovištích magdalénienu, mesolitu a neolitu

. Na Turnovsku byly v neolitu a snad i ve starších kamenných obdobích pravěkým člověkem zpracovávány kozákovské jaspisy. Jaspisové nástroje a zejména jaspisový odpad je znám z četných neolitických sídlišť „Českého ráje“; na periferii této oblasti však proniká kozákovský jaspis jen ojediněle a řídce, takže je vlastně jen surovinou významu lokálního. Obsidian (sopečné sklo) je jednou z nejrozšířenějších nerostných surovin litických industrií jihovýchodního Slovenska. V neolitu byl předmětem exportu a dostal se na neolitická sídliště jižní Moravy. Z Čech je znám z neolitického sídliště období keramiky vypíchané ve Smiřicích u Jaroměře, ze sídlišť s moravskou keramikou pomalovanou na Kolínsku, s moravskou pomalovanou keramikou z „Novákovy pece“ na „Čertově ruce“ u Mašova na Turnovsku. Na moravských neolitických sídlištích je obsidian mnohem častější než na sídlištích v Čechách. Na jihovýchodním Slovensku se stává surovinou nejpoužívanější. Zde byl k výrobě kamenných nástrojů a zbraní používán již v paleolitu. Na jihovýchodním Slovensku opracovával pravěký člověk sopečné sklo, které těžil v Cejkově u Trebišova (Zemplínský ostrov) – vývoz výrobků na Moravu, do již. Polska a sev. Maďarska. • Krystalické břidlice a vyvřelé horniny – nerostné suroviny pro výrobu broušených a vrtaných nástrojů a zbraní mladší doby kamenné Jakmile pravěký člověk poznal, že z kamene může vyrábět nástroje také broušením, nebyl již odkázán jen na nerostné suroviny s výbornou a dokonalou štěpností, ale mohl použít i jiných méně dokonale štěpných hornin, které však měly zase jiné výhodné vlastnosti jako je houževnatost, pevnost a tvrdost. V Čechách a na Moravě to byl především amfibolit. Hlavním dodavatelem amfibolitů bylo nejspíš střední Posázaví tzv. „ratajská zóna“. Časový úsek doby kamenné, po kterou pravěký člověk vyráběl kamenné nástroje broušené, se označuje jako mladší doba kamenná. Broušení je jedním z jejích nejvýraznějších znaků. V Čechách trvala asi 1000 let; tedy poměrně velmi krátkou dobu, uvážíme-li, že starší doba kamenná se svými štípanými kamennými nástroji trvala v našich zemích nejméně půl milionu let. Výroba broušených kamenných nástrojů z místních krystalických břidlic, z hornin usazených anebo z vyvřelin znamenala mimořádný hospodářský přínos, neboť náš pravěký zemědělec nemusel směňovat své zemědělské produkty za křemeny ze vzdálených baltických zemí. Avšak pro baltické kraje to byly neobyčejně velké obchodní ztráty. Během celé mladší doby kamenné přinášeli baltičtí obchodníci do Čech broušené pazourkové sekery, dláta a klíny jakož i tvarově i materiálově nádherné šipky, oštěpové hroty a dýky, obdivuhodně dovedně vytlučené z pazourku nebo z hmot příbuzných. V téže době byla již v zemích kolem Středozemního moře v plném rozkvětu doba bronzová. Během mladší doby kamenné k nám pronikají měděné a bronzové předměty jen ojediněle, avšak asi před 3800 lety v plném rozsahu nahrazuje bronz industrii kamennou. Tehdy u nás definitivně končí doba kamenná a nastupuje doba kovů. Baltické kraje a kraje severní i severozápadní Evropy se nevyznačovaly příliš úrodnou zemědělskou půdou, jejich obyvatelstvo se věnovalo hlavně rybolovu, lovu a obchodu. V nejstarších dobách byl zde předmětem obchodu hlavně pazourek, v mladší době kamenné pak ještě spilit. A když později kov zatlačil obě tyto nerostné suroviny do pozadí, severští obchodníci přicházejí znovu, tentokrát s jantarem, který se do Čech nedonášel nikdy v tak velkém množství jako právě po skončení mladší doby kamenné – na začátku doby bronzové. Neolitik znal již také řezání i vrtání kamene. Řezné plochy se podobají řezným plochám po okružní pile. Způsob řezání kamene byl dlouho záhadou. Neolitik kusy, které byly příliš velké anebo tvarem nevhodné pro zamýšlený nástroj, místo nárazem formoval řezáním, které bylo jistější a bezpečnější než úder. Rýhy ryl jiným tvrdým kamenem, snad pazourkem, a to nejspíše za použití jednoduchého pákového zařízení.

Dosud nejstarší důkaz o použití uhlí pravěkým lovcem mamutů bylo na ohništích na vrchu Landeku v Petřkovicích u Ostravy, kde tito lovci postavili osadu, kde byly nalezeny ohořelé a zkoksovatělé kousky uhlí, které prokazatelně pocházejí z výchozů slojí na svahu Landeku.

Archeologové odhadují stáří tohoto důkazu na 25 až 30 000 let. Přibližně ze stejné doby pochází také téměř 400 jantarových figurek. • Jiné pravěké nerostné suroviny 6a) Pravěké mramorové lomy na Sázavě Mezi naše významné archeologické objevy patří objev sázavských mramorových lomů. Ze třech důvodů jsou tyto nálezy překvapující: v krajině archeologicky dosud neznámé, která byla v pravěku považována za neosídlenou, první a dosud jediné zjištěné pravěké lomy na mramor vůbec, poskytly úžasné spousty archeologického materiálu. Nálezy, časově spadající do celé mladší doby kamenné, doby bronzové a doby železné, dokazují, že v mramorových lomech na „Bílém kameni“ u Sázavy nad Sázavou se těžilo od samého začátku mladší doby kamenné nepřetržitě až do doby historické a těží se ještě dnes. Na „Bílém kameni“ u Sázavy nad Sázavou jsme nejspíše u samých počátků českého hornictví! Mramoru, pracně vytěženého v miniaturních neolitických lomech, používal neolitický člověk k výrobě ozdobných předmětů, na pálení vápna. V neolitickém období keramiky vypíchané zhotovoval náramky, v období okořském – drobné korály různých tvarů do náhrdelníků. Nálezy z doby bronzové jsou na Bílém kameni velmi vzácné (bronzová jehlice); podobně v malém množství se objevují památky z doby železné. Rozbité bronzové nástroje byly znovu přetaveny v nové a rozbité nástroje železné byly většinou překovány v nástroje jiné. Ve velkém rozsahu se pracovalo na Bílém kameni také ve středověku. 

Baltický jantar – předmětem směnného obchodu

Jantar - je hospodářsky významnou surovinou od pravěku. V našich zemích je znám již ve starší době kamenné. Ve velkém množství se u nás objevuje na začátku naší doby bronzové v kulturním období unětickém. Většina ozdobných drobnůstek lidu se zvoncovými poháry ze sklonku naší mladší doby kamenné a z přechodu do doby bronzové je zhotovena z jantaru.

Jantar

, zpevnělá (zkamenělá) pryskyřice stromů třetihorní éry se v našich třetihorních vrstvách nevyskytuje. Byl k nám donášen a dovážen ze zemí baltických. Těžba i jeho zpracování bylo tehdy v okolí baltického Královce (Kaliningradu). Odtud se rozbíhaly velmi důležité jantarové obchodní cesty všemi směry. Jantar známe z nálezů českých zemí většinou ve tvarech drobných korálků a menších závěsek. Téměř všechny české nálezy jantaru pocházejí z hrobů. Mají zpravidla žlutavě bílou, drobně rozpraskanou kůru (patinu). Jantarové drobnůstky, které pravěký člověk poztrácel se většinou zachovat nemohly – zvětraly. 

Směnný obchod se solí ze „Solné komory“

Do našich zemí v pravěku byla donášena kamenná sůl. Její schopnost pohlcovat vlhkost (hygroskopicita) zavinila, že jakékoliv sebevětší stopy po kamenné soli ve vlhké zemi zmizely. Dovoz soli ze „Solné komory“ lze u nás předpokládat i v období doby bronzové a doby železné. Kulturní styky s touto alpskou oblastí jsou prokazatelné od neolitu až po dobu historickou.

V mladší době kamenné již probíhala specializace činnosti větších skupin, vzrůstá výroba uměleckých a ozdobných předmětů. V tomto období sestrojil člověk první kolo. Byl to jeden z nejvýznamnějších vynálezů, který ovlivnil další vývoj lidstva.

• Počátky těžby kovů

První bronzy ve střední Evropě první kovy v pozdní době kamenné (2000-1700 př. n. l.), první kovy byly vzácné a nebyly domácího původu, zemědělsko-pastevecký lid, který obýval naše země, kovy neobjevil. Kov přicházel na naše území prostřednictvím cizího lidu: -lid se šňůrovou keramikou (znal měď jako ozdobný kov na spirály, náušnice a jehličky),

-lid s keramikou zvoncových pohárů (obchodující s koupenými surovinami, jantar a měď)

, -lid kočovních lukostřelců (v jejich hrobech se nacházely měděné dýky, šídla, jehlice, měděné, někdy zlaté a stříbrné). první měď přichází do střední Evropy kolem roku 2000 př. n. l. (výměnný obchod s jihovýchodem), dokud však kov byl užívaný na výrobu šperků, nemohl nahradit kámen, musel to být kov vhodných vlastností k výrobě zbraní. Takovým kovem nebylo ani zlato, ani měď, které byly příliš měkké, nýbrž slitina mědi s cínem – bronz.

Časové vymezení jednotlivých epoch a období nelze přesně stanovit, protože na území Evropy probíhaly odlišně. Počátky evropského rudného hornictví můžeme hledat na Kypru, kde se začala dobývat měď již v době, kdy ve střední Evropě vládla mladší doba kamenná. - do doby bronzové (období 1700 – 1000 př. n. l.), nejstarší úsek bronzové civilizace pokládají archeologové tzv. kulturu únětickou, měď a cín byly klíčovou surovinou bronzové civilizace, měděná ložiska v Harzu, v Duryňském lese, cínová ložiska v Krušných horách, solná ložiska v Duryňsku . Za nejstarší dobývky mědi na evropském kontinentu lze považovat Mitterberg v Rakousku, Španie Dolinu a Smolník na Slovensku a snad i některé oblasti v Německu. Zatím co cín se ve střední Evropě získával především rýžováním nánosů vodních toků na obou svazích Krušných hor, začal se ve Velké Británii v Cornwallu dobývat hlubinně. Další rýžovnickou oblastí pro získávání cínu byl Slavkovský les s povodím říčky Teplé. Z krušnohorských oblastí to bylo zejména okolí Krupky a pak Geyeru na Saské straně a Altenberg. bronz byl v únětické kultuře v prvních asi dvou stoletích vzácný, staroúnětický lid užíval kamenných nástrojů, bronzové sekerky, trojboké dýčky a různé bronzové ozdoby nebyly u něho hojné.

Od poloviny druhého tisíciletí dochází k velkému rozvoji bronzové výroby a bronzy obsahují značná množství cínu, a to 10 a někdy i 20 %. Únětický lid získával cín patrně v Krušných horách. Cínovec je ruda - dá se velmi snadno získat bez namáhavé hornické práce z ryžovisek, která byla dosti hojná při potocích, stékajících z cínových oblastí Krušných hor. I hutnění cínovce bylo jednoduché, jestliže nezáleželo s jakými ztrátami kovu se pracuje. Velmi primitivního způsobu hutnění používali např. Keltové v Anglii. - cínovcová ložiska nebo spíše cínovcové ryže Krušných hor, známe v době bronzové, - druhou surovinou pro výrobu bronzu byla měď, přicházela do oblasti únětické kultury ve tvaru hřiven, - surovinové základny měděných rud byly ve středním Německu, Karpatech, Alpy. Na Mitterbergu je asi 2 m mocná chalkopyritová žíla o úklonu 60-700. Do ložiska byly raženy chodby úklonu asi 100 a délky až 160 m. K ražení se používalo způsobu zvaného „sázení ohněm“ – tj. usazování (změkčování) hornin ohněm. Na Mitterbergu došlo k obnově dolování teprve po 1900 letech (1828). V době bronzové, zvláště pak v jejím mladším období, poznal člověk kromě mědi a cínu také drahé kovy – zlato, stříbro. Rýžování zlata v této době prováděl tzv. Lužický lid v povodí Zlatého potoka na Dobrušsku, ve Slezsku v okolí Zlatých Hor (Zukmantlu) a v povodí Olešnice a Opavice.

Jednou z nejvzácnějších surovin byla sůl, kterou člověk získával odpařováním mořské vody v přímořských oblastech a ve vnitrozemí hornickým dobýváním.

Nejstarší doly na evropském kontinentu: solné doly na úpatí Dachsteinu v Rakousku, okolí Halle v Německu, měděné doly na Mitterbergu v Rakousku. Nelze opomenout, že v době bronzové se začal rozvíjet zejména dálkový obchod a předmětem obchodu byly: nerostné suroviny, výrobky z kovů, případně surové kovy. V té době vznikly: Jantarová stezka (od Baltu do Vídně k Dunaji až do Itálie), Solná stezka (z Hallstattu do Čech), Solná stezka zvaná Česká (z Halle přes Krušné hory opět do Čech).

• Keltské hornictví u nás

- bronz měl znamenité vlastnosti, ale nikdy se nemohl pro svou poměrnou vzácnost stát surovinou pro hromadnou výrobu,

- bronz neplnil ve vývoji lidské společnosti dlouho funkci užitkového kovu, tuto úlohu mohlo splnit jenom železo,

- bronz byl tvrdý a dokonale slévatelný, železo tuto vlastnost nemělo. Přechodnou dobou mezi dobou bronzovou a železnou je ve střední Evropě tzv. doba halštatská (1000-500 př. n. l.).

Zpočátku je železo vzácnější než bronz, používá se na výrobu nožíků a náramků zdobí bronzové předměty, a teprve od druhé poloviny 7. nebo 6. století se ho začíná u nás používat běžněji. První dolování a hutnění železné rudy u nás (asi do 6.stol.) – známý nález v Býčí skále u Adamova. Pravděpodobně to byli Keltové, kteří se nejvíce zasloužili o rozvoj těžby železných rud a zpracování železa, zejména ve střední Evropě a jihozápadní Evropě.Železo bylo sice snadno dobyvatelné , neboť jeho ložiska byla uložena mělce pod povrchem, ale velmi těžké bylo zvládnutí jeho hutnění (získání potřebné teploty pro tavení železné rudy). Začátek doby železné datují vědci do 8. stol. př. Kristem – tato časová hranice se může v Evropě různit. Od poloviny prvého tisíciletí př. n. l. dochází u nás k podstatné změně; od západu sílí tlak Keltů, od východu Skythů. Mohylový lid (6. a 5. stol.) jihočeský a bylanský lid bývá někdy počítán k Protokeltům. Lid, sídlící na mohylovém území, jež se v 6. století prostírá od Francie až k nám, je vládnoucím lidem. Knížecí mohyly – nalézají se v nich okované čtyřkolové vozy, zlaté diadémy a náramky, bronzové a zlaté nádoby a jiné drahé zboží. Tato vládnoucí vrstva kupovala zboží etruské i řecké a pod vlivem těchto vzorů se vytváří nový styl doby zvané laténská, k níž patří první polovina prvého tisíciletí před n. l. „Laténská doba“ ve střední Evropě je dobou keltské nadvlády. Keltská invase k nám začala snad v 5. - 4. století. Byla to invase vojenská. Keltští okupanti nevyhubili domácí obyvatelstvo, tedy ani lid lužický, jen si je podrobili. Keltové však nebyli jen vojáky, byli i zdatnými řemeslníky. Dovedli dobývat mnohé nerostné suroviny: železnou rudu, zlato, grafit, švartnu, dovedli dokonale zpracovávat kovy a jejich zásluhou se staly železné radlice, kosy, kladiva a sekyry běžným nářadím v Evropě. Dobývali u nás grafit pro účely keramické, hrnčířství zdokonalili zavedením hrnčířského kruhu a začali patrně i s výrobou skla. První řemeslné osady železářské vznikly mezi domácím zemědělským lidem v naší středočeské železnorudné oblasti (Dušníky u Prahy, Chýň u Hostivic, Křivoklát, Vozokany, Dolní Píšany – vše hutnické osady z doby laténské). S hospodářským a mocenským rozmachem Keltů dochází v prvním století před n. l. k zakládání velkých výrobních a obchodních středisek (Stradonice na Berounsku a Staré Hradicko na Drahanské vysočině). Keltové hutnili železnou rudu v šachtových pecích na přirozený tah vzduchu. Výrobkem získaným v takových pecích byla železná hrouda měkkého kujného železa. Rozvoj hornictví v době keltské civilizace postihl kromě starých známých lokalit i mnoha nově objevená ložiska. Železné rudy se dobývaly na mnoha místech : - - v okolí Hallstattu v Rakousku, ve Svatokřížských Horách v Polsku, ve Švédsku v okolí Kirunavaary. Další solné doly byly otevřeny v okolí Salzburgu na Dürrenbergu v Rakousku. Další železorudné doly pak byly v provozu v okolí Leobenu v Rakousku, Eisenerzu v Německu, kde se také v okolí Gosslaru těžily olovnatostříbrné rudy. Uvedené rudy se také těžily v Řecku v Laurionu, v pohoří Atika. V Itálii se těžily: měď, rtuť, olovo a stříbro v okolí Trenta, Gemony, Monte Catini. Ve Španělsku: ložiska železa u Huelvy a Bilbani. V tomto období pozorujeme již velmi rozsáhlou specializaci řemeslné práce a pravděpodobně i vytvoření základů a předpokladů k otrokářským výrobním podmínkám. Bohatá výroba keramiky dokazuje, že v té době znali Keltové již hrnčířský kruh. Velmi důležitou surovinou – tuha – používala se k nátěrům keramického zboží, později k barvení keramických výrobků, potírání tavících nádob. V laténské době se stala tuha smíšená s jílem základní surovinou pro hutnickou keramiku. Keltské sídliště Tříšov bylo založeno v klasické tuhové oblasti jižních Čech, v okolí Českého Krumlova, poblíž tzv. Pasovské stezky. Po celé délce toku řeky Otavy jsou četné pozůstatky po rýžování zlata, pocházející z doby přechodu doby kamenné k době bronzové. Nejvýznamnější lokalitou jsou Modlešovice – nejrozsáhlejší evropské rýžoviště zlata v době laténské a pak později ve 14. století. Podle odhadu zakladatele ložiskové geologie, prof. Fr. Pošepného, poskytla tato jihočeská rýžoviště asi 70 až 100 t zlata. Keltové byli pravděpodobně prvními, kteří zaváděli peněžní obchod. Mince zvané „duhovky“ však ještě nerazili, ale odlévali do hliněných forem. Zlaté keltské mince staršího typu o váze 8,4 g a mladšího typu o váze 6,5 g prokazují ryzosti zlata na zlato z pootavských nebo jílovských rýžovisek. Pro výrobu stříbrných mincí používali Keltové stříbro, které vyrýžovali nebo dobývali mělkým dolováním na Příbramsku, kde jsou na řece Litavce dosud zachována rýžoviště. Pozn.: V Čechách a na Moravě se dlouho udržovala pověst o vzniku keltských mincí ve tvaru misek či mušlí. Podle představy lidu tyto klouzaly ve tvaru plíšků po oblouku dráhy a dopadaly na zem, v místě, kde její oblouk končil. Proto byly nazvány duhovky.

Od názvu keltského kmene Bójů (Bójové) je označeno mezinárodní jméno Čech – Bohemia (z původního latinského Boichemia).

Další surovinou, kterou dobývali Protokeltové v počátcích doby železné a pak Keltové v době laténské bylo lupenité uhlí, zvané švartna, jehož sloj vychází na povrch na Slánsku a Novostrašecku. na povrchu byla švartna silně zvětralá, a proto bylo třeba za ní jít do hloubky, což znamená primitivní hornické práce,byly z ní vyráběny náramky, pásové kroužky a prsteny,švartnové výrobky byly vyhledávaným zbožím dálkového obchodu, o tom svědčí nálezy těchto výrobků ve Francii, Velké Británii, Španělsku, na Ukrajině a jinde.

ŠVARTNA = vrstva sapropelitického uhlí v bezprostředním nadloží kounovské sloje ; dobře a snadno opracovatelná evropská zvláštnost.

Význam keltského osidlování nespočívá pouze v rozvoji vyhledávání těžby a zpracování nerostných surovin. Neméně významným je přínos Keltů pro další obory, jako je zemědělství, architektura tvrzí a pevností a různé řemeslné technologie. Když byla někdy kolem přelomu letopočtu vyvrácena keltská nadvláda v našich zemích germánskými nájezdy, nezanikla patrně úplně keltská tradice hornická a hutnická. Udržela se výroba železa – dokazují to množství pecí roztroušených po celém území našeho státu z doby 1. – 5. století (hutnická osada u Velkých Čicovic na Kladensku a ve Slatině na Zvoleněvsku). Dobu prvních čtyř století nazývají archeologové římskou, neboť v ní se naše země dostaly do těsnějšího styku s římskou říší, která již koncem 1. století př. n. l. posunula svou hranici za Dunaj. V té době k nám pronikaly germánské kmeny (byly velmi pohyblivé a nikdy se trvale neusadily).

V této bouřlivé době, kdy se zhroutila římská říše a otrokářský společenský řád ve vzpourách otroků a útocích barbarských kmenů za tzv. stěhování národů, vstupují do dějin našich zemí i raně slovanské kmeny, které vykonávají stále větší tlak na západ.

Význam hornictví pro vznik a rozvoj řemesel, obchodu, vědy, umění a politiky.

+ Počátky slovanského dolování v našich zemích. vliv hornictví na civilizační vývoj lidstva nebyl zdaleka ukončen změnou letopočtu,pokračoval dále a neméně účinně, ale již ne tak bezprostředně, jako v pravěku.

Téměř až do konce 5. století nového letopočtu se dochovalo jen velmi málo průkazného materiálu pro historické objasnění této epochy. V prvních pěti stoletích našeho letopočtu žili již Slované v období pozvolného rozkladu prvobytně pospolného řádu. Na území našich zemí nalézáme naše předky od 5. století, jak ukazují popelnicové hroby od středních Čech přes Moravu na jih do Podunají a západního Slovenska. Rozklad prvobytně pospolného řádu pak rychle postupoval, jak dosvědčuje zakládání hradišť od 7. století a pokusy o organizaci prvních státních celků, jakým byla: v 7. století říše Samova a v 9. století říše Velkomoravská.Archeologové rozdělují hradištní dobu na tři období: starší v 7. až 9. století,střední v letech 800 až 950 ,mladší od poloviny 10. do počátku 12. století. V 9. století je v našich zemích již společnost raně feudální. Slované byli zemědělským lidem, který pěstoval obilí, luštěniny, lnu, konopí, ovocné stromy a choval domácí zvířata, jen málo se zabýval rybolovem a lovem zvěře.Slovanské zemědělství bylo vyspělé - nářadí bylo na svou dobu na vysoké úrovni. Archeologické nálezy železných seker, srpů, kos, nožů, radlic a ovčáckých nůžek, které pocházejí asi ze 4. století, byly nalezeny jak v Čechách u Dobřichovic a v okolí Prachovských skal, tak i na severní a střední Moravě v oblastech moravského krasu a v Jeseníkách. Rovněž byly tyto ojedinělé nálezy zemědělského nářadí nalezeny na území Polska v Poodří. Železářské pece, v nichž se vyrábělo svářkové železo, byly zjištěny na mnohých místech. Hlavními železorudnými základnami moravskými byly: jesenické rudy,rudy Moravského krasu.

Z Uničovska od Želechovic známe celou soustavu pecí ze 7. nebo 8. století. Podle toho, co bylo o tomto nálezu publikováno, nejde o keltský typ pecí na přirozený tah větru, nýbrž o pece, do nichž byl dmýchán vzduch měchem. V takových pecích se vyrábělo velmi čisté kujné železo.

Na 1 kg vytaveného železa se spotřebovalo 2,5-4 kg dřevěného uhlí – poněvadž šlo o měkké železo, kovaly se jednotlivé předměty z plátků, které se pak svařovaly.

K výrobě železa v jednoduchých pecích nebylo ovšem třeba takového množství rudy, která by se musela dobývat nějakým složitým hornickým způsobem. Stačilo jen povrchově dobývat hnědely, které byly snadno tavitelné.

Bylo tedy i u Slovanů z počátku důležitější umění jak zpracovávat kovy – kovářství, slévačství a umění, jak je vyrábět z rud – hutnictví.I u Slovanů byl tedy dříve kovář a hutník než horník. Je pravděpodobné, že hornictví pokračovalo v návaznosti na dřívější hornickou činnost Keltů. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že zbytky nejstaršího trvalého osídlení byly nalezeny ve starých oblastech dřívějšího keltského rýžování drahých kovů, zejména zlata i v blízkosti okolí jejich hornické činnosti. Můžeme tedy s jistotou prohlásit, že jedněmi z prvních oborů lidské činnosti, podmíněnými hornictvím, byly: hutnictví, kovářství, kovolitectví, kovotepectví, a následné zpracování kovů při výrobě užitkových, okrasných a uměleckých předmětů. Nelze opomnout ani mincovnictví, které se u nás začalo plně rozvíjet již začátkem 10. století.